Pico de Orizaba (5636m)
Autor: Ladislav Lenc
Fotografie: Ladislav Lenc
Štítky: 2015 | Andy | Citlaltépetl | Iztaccíhuatl | Mexiko | Pico de Orizaba | Popocatépetl | Střední Amerika
Na Pico de Orizaba se obvykle vychází z vesničky Tlachichuca (asi 2600 m). Dostat se tam z Mexico city není obtížné, ale trvá to zhruba půl dne. Nejprve je nutné dostat se do města Puebla. Autobusů je na výběr spousty. Zvolili jsme společnost ADO a jeli za 150 pesos na osobu docela luxusním autobusem. Na terminálu CAPU ve městě Puebla je pak nutné najít společnost Vallés, která provozuje spoj do Tlachichucy. Vyšel na 75 pesos. Je to takový místní autobus, který staví na každém rohu. Cestu, která trvá skoro 3 hodiny, nám zpestřovali prodejci všech možných pochutin, kteří pravidelně přistupují a nabízejí občerstvení cestujícím.
V Tlachichuce nemeškáme a jdeme hledat sídlo agentury Servimont. Není to těžké. Potkáváme kluka na kole, který nás nasměruje a za chvíli už stojíme ve dvoře společnosti. Ujímá se nás pan Reyes a jdeme hned domlouvat odvoz na chatu Piedra Grande a úschovu části věcí. Protože už je odpoledne, přesvědčuje nás, abychom přenocovali a na cestu vyrazili ráno. To je tady běžný postup a auta většinou jezdí ráno nahoru a odpoledne se vrací s předešlými klienty. Nakonec souhlasí, že nás tam odveze hned, ale za vyšší cenu (850 pesos místo 600 na osobu). Chápeme to a cenu neřešíme. Hlavně, že se tam dostaneme už dneska. Řidič má přijet za hodinu. Čas využíváme na doplnění potravin na místním trhu a v malém obchůdku nedaleko agentury.
Po domluvené hodině nasedáme do zánovního Dodge Ram a pan Reyes nám dělá radost domácí buchtou, kterou nám dává na cestu. Nabádá nás, abychom zítřek věnovali aklimatizaci, tedy procházce k ledovci, a útok na vrchol nechali na další den.
Cesta na chatu vede nejprve mezi poli a je sjízdná i normálním autem. Dá se dojet až do vesničky Miguel Hidalgo (asi 3400 m). Odtud už to běžným autem nejde, i když to prý turisti s auty z půjčovny občas zkusí. Kvalita cesty se tady totiž výrazně zhorší a sklon zvětší. Náš řidič ale s rutinou pokračuje dál až na Piedra Grande. Když dorazíme, začíná už se pomalu stmívat. Jdeme se podívat do chaty a zjišťujeme, že tady budeme sami. Chata nabízí místo k přespání údajně až pro 60 lidí. Jsou tady tři patra jednoduchých prkenných postelí. Nedaleko chaty je ještě plechová bivakovací bouda s místem tak pro 6 lidí.
S řidičem si domlouváme vyzvednutí pozítří odpoledne a jdeme se zabydlet. V nastupujícím šeru ještě ulovíme jednu "kešku". Pak už jen uvaříme něco k snědku a jdeme si lehnout.
Další den vstáváme po šesté hodině s tím, že podnikneme aklimatizační procházku k ledovci. Vydáváme se od chaty podél starého akvaduktu. Ten se po chvilce ztrácí a my pokračujeme dále suťoviskem. Orientace je jednoduchá až k tzv. labyrintu (El Laberinto). Ten začíná přibližně od výšky 4800m. Labyrint je rozsáhlé bludiště tvořené velkými kameny a skalami. Je považován za nejtěžší místo výstupu. Záleží ale především na podmínkách. My jsme měli štěstí a nesetkali jsme se s žádnými zaledněnými úseky. Pokud by zde byl led, bude to takové jednodušší mixové lezení a nevyhnete se použití maček a cepínu. Cesta je značena fáborky a musím říct, že jsme za to byli rádi.
Po projití labyrintu se dostáváme k ledovci Jamapa. Ledovec značně ustupuje a nejdříve se jde chvíli po suti. Samotný ledovec začíná odhadem v 5100 metrech. Teď pro nás nastává dilema. Došli jsme sem po cca 4 hodinách a vrchol se zdá být na dosah. Počasí je zatím stabilní, tak se rozhodujeme, jestli se pokusit o vrchol už dneska. Vidina vrcholu nakonec vyhrává a my se vydáváme směrem nahoru. Při dobré viditelnosti je cesta zřejmá - rovnou za nosem k viditelnému vrcholu. Jdeme na mačkách jen s hůlkami. Sklon ledovce není nijak závratný, ale směrem k vrcholu se postupně zvětšuje až na něco málo přes 30 procent (odhad). Cepín není vyloženě nutný, ale pak to chce neuklouznout. Opět to závisí na stavu ledovce.
Cesta ledovcem je únavná. Vrchol se zdá opravdu blízko, ale je to přeci jen ještě 500 výškových metrů. Nadmořská výška navíc dělá své, a my proto postupujeme poměrně pomalu. Snažím se jít stálým tempem a pomalu se klukům vzdaluji. Bojím se, že zastávky by mě demoralizovaly. Po necelých dvou hodinách stojím nahoře a nahlížím do kráteru. Trochu fotím a čekám na kluky. Po chvilce jsou taky nahoře. Nahoře si to užíváme. Snad poprvé se mi stává, že na vrcholu kopce je příjemně. Trávíme tady asi půl hodiny. Počasí stále drží, tak máme i slušný rozhled.
Dolů po ledovci jdeme obezřetně. Uklouznutí by se nemuselo vyplatit. Nad labyrintem jsme po necelé hodině. Sundaváme mačky, něco sníme a jdeme hledat cestu dolů. Teď se ukazuje, že jméno labyrint je oprávněné. Cestu dolů sice nacházíme, ale úplně jinudy, než jsme ráno přišli. Už při průchodu labyrintem začíná jemně pršet. Jdeme tedy co nejrychleji dolů. Cestou potkáváme dva mexické meteorology, kteří jdou nahoru na ledovec odečíst data z meteorologické stanice. Moc jim to, s ohledem na déšť a vidinu návratu potmě, nezávidíme.
Na chatu docházíme okolo 17. hodiny. Proti včerejšku je tady o dost rušněji. Přibylo asi 10 lidí. Je tady dokonce jeden kluk s lyžemi. Docela obdivujeme, že sem byl ochotný lyže táhnout kvůli jednomu ani ne 500m sjezdu. Večer vyplňujeme vařením a jídlem. Pak už jen odpočíváme ve spacácích.
Pico de Orizaba je známý také jako Citlaltépetl. V jazyce nahuatl to znamená "hvězdná hora". Hora měří 5610 m (někdy se uvádí také 5636 m) a je nejvyšší horou Mexika a také třetím nejvyšším vrcholem v Severní Americe. Patří také do seznamu "Volcanic Seven Summits", tedy nejvyšších sopek jednotlivých kontinentů. Leží na hranici mexických států Veracruz a Puebla asi 250 km jihovýchodně od Mexico City. Je to spící sopka. Poslední erupce byla zaznamenána v 19. století.
Výstup na horu je poměrně populární. Nejvýhodnější období je od října do března. Výstupových tras je několik. Nejpopulárnější je trasa od chaty Piedra Grande přes ledovec Jamapa. Trasa z jihu je bez ledovců, ale zato je strmější. Na západní straně je možné podniknout i výstup "Serpents Head", který údajně nabízí 10 délek lezení v ledu s obtížností WI 3!
Další den máme domluvený odvoz ve 14 hodin. Čekání vyplňujeme procházkou ke hřebeni směrem na jihozápad. Jdeme nejprve na nevýrazný vrcholek, kde mají mexičtí meteorologové další stanici. U stanice je potkáváme a chvíli se s nimi bavíme. Pak jdeme ještě po hřebeni směrem k vrcholu Sarcófago. Původně jsme chtěli dojít na nějaký vrchol, ale zjistili jsme, že hřeben stoupá pořád dál zřejmě až k Sarcófagu. Po nějaké době se tedy otáčíme a jdeme zpátky na chatu.
Tady už jen sbalíme věci a čekáme na odvoz. Řidič přijíždí přesně na domluvený čas. Hlásíme, že jsme výstup úspěšně zvládli už včera. Gratuluje nám a hned po nasednutí do auta nám podává plechovky s pivem říznutým tequillou. Další milá pozornost od pana Reyese. Cesta do Tlachichucy proběhne hladce. V sídle Servimontu dobalíme zbytek věcí, zapíšeme se panu Reyesovi do knihy a pádíme zase na autobusové nádraží, abychom stihli spoj zpět do Puebla.
