Iztaccíhuatl (5230m)
Autor: Ladislav Lenc
Fotografie: Ladislav Lenc
Štítky: 2015 | Andy | Citlaltépetl | Iztaccíhuatl | Mexiko | Pico de Orizaba | Popocatépetl | Střední Amerika
Když se řekne Mexiko a sopka, spousta lidí si vybaví známý jazykolam Popocatépetl. Tak se totiž jmenuje druhá nejvyšší hora v Mexiku. Na "Popo", jak se tento název obvykle zkracuje, se ale bohužel už od roku 1994 nesmí kvůli sopečné aktivitě. Proto se rozhodujeme vystoupit na sousední vrchol Iztaccíhuatl, který je naštěstí přístupný. S výškou 5230 (někde uváděno 5286) metrů je třetí nejvyšší horou Mexika a jeho jméno se často zkracuje na "Izta".
Po příletu jsme si pro jistotu vyměnili nějaká mexická pesa (MXN). Směnáren je na letišti bezpočet a kurzy jsou poměrně příznivé. Hned pak jdeme přes celé letiště směrem k metru. Potřebujeme se dostat na autobusový terminál TAPO. Metrem je to jednoduché. Stačí jet linkou 5 (směr Pantitlan > Politécnico) a na stanici Oceánia přestoupit na linku B (směr Ciudad Azteca > Buenavista). Vystupuje se na zastávce San Lazaro. Přestupní jízdenka stojí pouze 5 pesos. My chytili ranní špičku, takže vozy byly nacpané. Dalo se to ale přežít. V metru je potřeba dávat pozor na kapesní zloděje.
TAPO je obrovská kruhová stavba trochu připomínající "donut". Stání pro autobusy je na vnější i vnitřní straně. Jízdenky do Amecamecy jsme bez problémů koupili u společnosti Volcanes (28 pesos). Čekali jsme jen chvilku, ale autobus pak jel asi 2 hodiny. Staví totiž na každém rohu a navíc byl provoz. V Amecamece jsme nejdříve našli hotel San Carlos. Tam jsme po domluvě rukama nohama nechali část věcí a šli jsme nakoupit jídlo a shánět železářství, kde se prý dá koupit plynová kartuše. Jídlo bez problémů. Po chvíli hledání jsme koupili i dvě kartuše po 3 pesos na šroubovací vařič. Jsou poněkud nepraktické, protože vypadají jako sprej, tj. vysoké a úzké.
Po tomto úspěchu jsme zašli poobědvat do nedaleké restaurace. Tam jsme si dali výborné Tacos (aspoň mně teda chutnaly!). David byl trochu otrávenej z toho, že mu Pavel rozmluvil pití chutného džusu namíchaného s místní kohoutkovou vodou. V restauraci jsme také možná hloupě odmítli nabídku místního kluka, který nás chtěl svézt nahoru na Paso de Cortés. Asi jsme jen moc nedůvěřiví a myslel to s námi dobře.
Venku jsme se pak začali shánět po colectivu (místní minibus) na sedlo Cortés. Bylo trochu obtížné odmítnout asi pět taxikářů, kteří nám odvoz nabízeli. Trvali jsme na svém a sháněli colectivo. Nakonec jsme našli a ušetřili nepodstatných 20 pesos.
Sedlo je ve výšce 3650 metrů a výška je znát. Jdeme do budovy národního parku a kupujeme si vstupenky do parku za 30 pesos na den a také platíme nocleh na chatě Altzomoni (taktéž 30 na osobu a noc) a proti záloze půjčujeme klíče od chaty. Dneska nás čeká jen výstup k chatě, která leží těsně nad hranicí 4000 metrů. Je to jen 7 kilometrů, tak Pavel řeší, co budeme dělat až tam dojdeme a kam si ještě vyběhneme. Jsme jediní, kdo jde cestu pěšky. Většina lidí jede, nebo se nechá zavézt až na parkoviště La Joya. Ale my dneska stejně výš nemůžeme, už takhle ta aklimatizace není úplně podle příručky. Takže nandáme batohy a vyrážíme. Cestu nám zpestřují pouze občasné výhledy na Popocatépetl, který se tyčí za námi. Náš cíl, Iztu, zatím nevidíme kvůli mrakům. Začíná se projevovat výška a jdeme čím dál pomaleji. Přidává se i slabá bolest hlavy. Snažíme se aspoň hodně pít a nepospícháme. Až těsně před naším dnešním cílem se z mraků vynořuje kopec Altzomoni s monstrózní meteorologickou stanicí. V komplexu několika budov se ukrývá i naše chata. Půjčeným klíčem odemykám železné dveře a prozkoumám chatu. Jsou tu tři prostorné místnosti s palandami a matracemi. Pohodlné spaní pro minimálně 24 lidí. Chata je prázdná, takže máme luxusní ubytování sami pro sebe. Jsou tu dokonce dva sudy s dešťovou vodou a v každé místnosti je krb. Jediné, co chybí, je dřevo na topení.
Kluci dochází chvíli po mně a všichni ze všeho nejdřív zkoušíme pohodlnost místních postelí. Těch 7 kilometrů nám dalo zabrat. Dáváme si svačinu. Zkoušíme naše nové kartuše a z místní vody vaříme čaj. K večeru se začne obloha projasňovat a my konečně poprvé spatřujeme Iztu. Vypadá parádně. Ještě lepší pohledy pak nabízí lehce dýmající "Popo", který se střídavě vynořuje z mraků. Krásné výhledy nás vylákají na krátkou procházku směrem k La Joya. Cestou lovíme "kešku", obhlížíme směr zítřejší cesty a zpátky na chatu docházíme už za tmy. Jsme unavení, takže brzo zalézáme do spacáků a nabíráme síly na zítřek.
Naším dalším cílem je chata Grupo de los Cien. Ta už je hodně vysoko (touhle dobou si ještě myslíme, že leží ve zhruba 4500 metrech). Ráno nemáme naspěch, protože dnes nám stačí dojít na chatu. Bavíme se focením Popocatépetlu, sbalíme věci a jdeme na La Joya. Až na La Joya je to vlastně mírně z kopce. Teprve tam začíná cesta stoupat nejdříve podél skalnatého hřbetu. Po nějaké době se přehoupneme přes hřebínek na druhou stranu a pokračujeme až do sedla ve 4380 m. Cestou potkáváme přátelský mexický pár, který také míří na chatu. Dokonce nám nabízejí vysílačku. S dvojicí jdeme téměř stejně rychle až do dalšího sedla ve výšce 4525m. Cesta je tady poměrně strmá a dává nám zabrat. Mexičani postupně začínají zaostávat. Jsou na tom ještě hůř než my. Utěšujeme se, že už jsme skoro u chaty. Sledujeme výškoměr, ale chata pořád nikde. Jdeme dál únavným suťovým svahem. Potkáváme několik sestupujících lidí a ti nám sdělují, že k chatě nám zbývá překročit ještě jedno sedlo. Šnečí rychlostí se do něj dostáváme a na jeho druhé straně konečně spatřujeme stříbrnou bivakovací boudu. Nadmořská výška je pěkných 4717 metrů.
Na nějaký aklimatizační výstup směrem k vrcholu nemá náladu nikdo z nás. Pavel usíná. My s Davidem vaříme a trochu fotíme okolo chatky. Do chaty kromě nás docházejí jen Mexičané, které jsme cestou předešli. Místa na spaní bude tedy spousta. Když padne tma, zalezeme do spacáků a snažíme se trochu vyspat. Budíček nastavujeme na šestou.
Ráno nás probudí parta lidí, která přišla z La Joya. Jsou promočení a unavení. Z jejich komunikace s Mexičany dokážeme pochytit jen slovo hurikán. Venku se žení všichni čerti, což s tím asi bude nějak souviset. Jdu to ven zkontrolovat a zjišťuji, že je tma, jsme v mraku a slušně fouká. No nic, znovu zalehnu a čekáme na zlepšení. Ani po 9. hodině se situace nezlepšuje. Pořád je mizerná viditelnost a fouká. Ostatní jdou dolů a to nás přesvědčí otočit se taky. Bohužel časovou rezervu na špatné počasí nemáme a nechceme ohrozit výstup na Pico de Orizaba, který je naším hlavním cílem.
Iztaccíhuatl (někdy psáno také Ixtaccíhuatl) je třetí nejvyšší hora v Mexiku po Pico de Orizaba a Popocatépetlu. Je to vyhaslá sopka a leží na hranici států Mexico (Estado de México) a Puebla.
V indiánském jazyce nahuatl název znamená "bílá žena" (používá se také spící žena - La Mujer Dormida). Je to kvůli její podlouhlé siluetě, ze které vystupuje několik nevýrazných vrcholů: hlava, hruď, kolena a chodidla. Nejvyšším vrcholem je hruď (El Pecho). Uváděná výška se v různých pramenech liší. Někdy se udává 5286 m. Mexické mapové podklady i měření pomocí SRTM však používají výšku 5230 m.
Podle aztécké legendy byla Iztaccíhuatl princezna, která se zamilovala do jednoho z bojovníků svého otce, Popocatépetla. Otec princezny mu přislíbil její ruku za předpokladu, že se vrátí z války, do které ho poslal. Dceři pak oznámil, že Popocatépetl ve válce zemřel, načež princezna zemřela žalem. Když se bojovník vrátil, nalezl svoji milou mrtvou. Vzal její tělo, odnesl ho k Tenochtitlánu a tam poklekl k jejímu hrobu. Bohové je v této pozici pokryli sněhem a ledem a proměnili je v hory. Popocatépetl se stal sopkou a od té doby ve svém hněvu chrlí oheň a popel.
Takže tedy zpátky dolů na La Joya a Paso de Cortés. Už cestou k La Joya se mraky protrhají a na sestup nám svítí slunce. Je sobota, a tak potkáváme doslova davy, které stoupají proti nám. Většina jde zřejmě jen na otočku k chatě. Docela litujeme, že jsme se otočili. Ale co už, kopec tady bude stát pořád.
Na sedle Cortés vracíme klíče od chaty Altzomoni a jdeme shánět odvoz dolů. Vytrvale odmítáme jednoho taxikáře s tím, že čekáme na colectivo. Po několikerém snížení ceny, kterou nám neodbytný Mexičan píše do sopečného prachu, ale nakonec nevydržíme a necháme se odvézt za 260MXN. Trochu s obavami přicházíme do hotelu San Carlos. Ale uschované věci nacházíme přesně tak, jak jsme je tam nechali. Ubytujeme se v pokoji a jdeme shánět pivo a jídlo. Cestou po městě se kocháme siluetou Izty, která se konečně ukázala v celé své kráse.
