Huayna Potosí (6088m)
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2006 | Andy | Bolívie | Huayna Potosí | Jižní Amerika | La Paz
Po příjezdu z kol jsme se jen krátce prospali za zvuků místní diskotéky a ráno po osmé jsme již stáli před kanceláří společnosti Alfonso Andino. Agentura zajistila věci, které nám chyběly. Stan a cepíny (nechali jsme je v Santiagu). Dále zajistila dopravu, průvodce a jídlo. Rozhodli jsme se pro rychlou dvoudenní variantu výstupu.
Cestou z La Pazu, přes jeho nejvýše položenou čtvrť El Alto, kde jsme si nakoupili jídlo na vrcholový den, jsme se zastavili pouze v Milluni. Zde se nachází hřbitov horníků a krásná vyhlídka na vrchol Huayny Potosí. Po přibližně hodině cesty jsme zastavili u Refugio ve výšce 4600m. Krátce jsme poobědvali a po vzoru našeho guida jsme si obuli skelety.
Cesta do výškového kempu nám trvala necelé 3 hodiny. V závěrečné pasáži jsme nakonec ocenili na kamenech ne příliš pohodlné duplexy. Zde již začínala sněhová pokrývka. Výškový tábor (Campo Alto) je v necelých 5200m. Po jídle nás čekaly jen 4 hodiny spánku a budíček ve 23:30!
Přes noc se do našeho stanu opírala silná sněhová bouře. Vláďovi se za celou dobu nepodařilo usnout a pociťoval žaludeční nevolnost, způsobenou pravděpodobně "salteñas", které jsme si dali v El Alto. Ještě před tím, než jsme si šli lehnout, jsme už oba několikrát ulevili vnitřnostem. Martinovi pomohla koňská dávka živočišného uhlí a dalších prášků proti sračce, ve Vláďově případě pomohlo načas až silné Mate de Coca o půlnoci.
Náš průvodce Mario před půlnoci nahlédl do stanu, bičován silnými poryvy větru a zcela vážně se nás zeptal, zda opravdu chceme jít. Samozřejmě. Naštěstí se vítr utišil a zůstala pouze nová sněhová nadílka zvící výšky 30cm. Krátce jsme pojedli, oblékli péřovky, úvazky, nasadili mačky a navázali se na lano.
Tou dobou byla v kempu ještě šestičlenná skupina Slovinců, kteří se chystali na výstup stejně jako my. Vyrazili jsme jako první. Mario se svými 50kg a 150cm šel první, Vláďa o poznání těžší (80kg) druhý a Martin (100kg) na konci. Ihned jsme pochopili, že výstup nebude snadnou záležitostí. Kde se Mario probořil po kotník, bořil se Vláďa po koleno a Martin do poloviny stehna! Takto jsme vystoupali asi 300 výškových metrů. Asi 10 minutách za námi jsme viděli světla čelovek Slovinců. Napadlo nás, že bychom se při vyšlapávání cesty mohli postupně střídat. Počkali jsme na ně a nechali je jít vpředu. Trochu nás překvapilo, když jsme se po 5 minutách ocitli opět v čele. Zastavili jsme a oni zastavili také. Dohoda nebyla možná, nebyli ochotni střídat se v prošlapávání cesty. Dříve anglicky hovořící lidé náhle ohluchli a zmlkli. Není se co divit, potom co jsme si krátce zkusili chůzi ve stopě, také bychom neměnili.
Prošlapávání cesty zabíralo příliš času a bylo nesmírně únavné. Výstup je v období dešťů nutné dokončit za východu slunce a pak se rychle vracet dolů. Hrozí laviny a sníh je ještě měkčí. Neměli jsme dobrý čas, ale i tak jsme pokračovali přibližně do 5800m, kde nás zastihl východ slunce. Ostatní to otočili již dávno před námi. Vláďovi bylo blbě od žaludku a už nezabíralo ani žvýkání koky. Martin se cítil skvěle, s guidem ještě zašel k ledopádům na fotky, ale vše bylo marné - bylo pozdě.
Po celou dobu bylo téměř bezvětří, teplota kolem mínus 10ti stupňů a jasný měsíc. Nad 5500m jsme sledovali nádherně zářící La Paz, který se objevil mezi vrcholky okolních hor. Ráno byla perfektní viditelnost a slunce nám připravilo ohromující podívanou. I přes další z řady neúspěchů byl tento výstup nejhezčím zážitkem z jihoamerických hor. Škoda toho období dešťů!
Sestup byl pro oba poměrně nepříjemný, lépe řečeno, daleko horší než výstup. Bolesti břicha od zkaženého jídla z předchozího dne nás odrovnaly nakonec oba. Z výškového tábora jsme po krátké přestávce pokračovali až dolů k autu. Sníh byl tentokrát až k Refugiu ve 4600m!
Bohužel toto byla naše poslední hora :-( Není čas a chceme vidět Titicaca. To znamená, že náš svazácký závazek dát alespoň jednu šestku už nepadne. Chyběl jenom krůček ...