Torres del Paine (I.)
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2003 | Chile | Jižní Amerika | Patagonie | Torres del Paine
Pochod národním parkem Torres del Paine jsme podnikli během naší první výpravy do Jižní Ameriky – expedice „Chile 2003“. Šest týdnů jsme (Martin s Jiřím) cestovali po Chile od severu k jihu. Mezi další navštívená místa patřily například národní parky Lauca, Vicente Perez Rosales, Villarica, Conguillio a Chiloé, ale také největší otevřený měděný důl na světě v Chuquicamatě či město duchů Humberstone.
Národní park Torres del Paine dnes v naší zemi není třeba dlouze představovat. Do povědomí české veřejnosti se dostal bohužel v souvislosti s tím, že v něm 17. února 2005 český turista Jiří Šmiták svou neopatrností způsobil rozsáhlý požár. Plameny zasáhly několik pastvin v oblasti Laguna Azul a následně se vinou vysokých teplot a silného větru, který dosahoval rychlosti až 100 km/h rychle rozšířily i do vnitřních částí parku. Požáru padlo za oběť téměř 16 000 ha (7% rozlohy parku). Nejpostiženější byly oblasti Laguna Cebolla, Laguna Azul a Cascada Paine. Na obnovu parku následně Česká republika přispěla částkou přes čtyři milióny korun.
Národní park Torres del Paine leží zhruba 400 km severně od Punta Arenas a 100 km od městečka Puerto Natales. První návštěvníci se v této oblasti začali pohybovat kolem roku 1880. Park byl založen v roce 1959 původně pod jménem Parque nacional de turismo Lago Grey. Od roku 1978 patří mezi světové biosferické rezervace UNESCO. Na západní straně sousedí s Národním parkem Bernarda O´Higginse, na severu je jeho sousedem národní park Los Glaciares ležící již na argentinském území. Kromě všech přírodních krás je pozoruhodný i název provincie, kde se park nachází - Provincie poslední naděje - Última Esperanza.
Park je otevřen celoročně. Nejvhodnější doba k návštěvě je mezi říjnem a dubnem, tedy během jihoamerického jara, léta a začátkem podzimu, kdy lze teoreticky předpokládat více slunečných dnů a méně deště.
V únoru 2003 jsme se do oblasti Magalhaesova průlivu přesunuli letem Lan Chile z Puerto Montt do Punta Arenas. Odtud jsme pokračovali autobusem do Puerta Natales, které je základnou pro Torresy. Ve dveřích Hospedaje Nancy potkáváme pana majitele s cedulí „MARTÍN Y JORGE“. Chtěl na nás jít čekat na nádraží, my byli ale rychlejší. V Nancy vládne přátelská atmosféra a vše je k dispozici – kuchyně, pračka, pěkný pokoj za 4 000 pesos se snídaní. Pan domácí nám dokonce věnuje dva litry petroleje s tím, že mu jej prý nechali jiní cestovatelé. To je krásný přístup v tomto vyloženě turistickém centru!
Tři věže
Ráno před odjezdem je v kuchyni vše připraveno. Na kamnech vře velká konvice s vodou, na stole slušný výběr jídla. Za chvíli nahazujeme batohy a jdeme vyčkávat. Autobus nás nabírá přímo před hostalem. Před desátou jsme u Laguny Amarga, kde je vstup do parku. Každý platíme 8 000 pesos vstupné a za dalších 1500 využíváme nabídky na odvoz mikrobusem až k Hosteríi Las Torres, kde je vlastní nástup na trek ke třem věžím. Před polednem vyrážíme na výlet k základně věží, na vlastní okruh nastoupíme až druhý den. Nejprve trochu hledáme cestu, ale pak už vidíme hodně lidí pochodujících stejným směrem. Duje nemilosrdný severák. Po půlhodině chůze mi odlétá bunda a Martin mi zachycuje pláštěnku a polartec. Od této chvíle bude muset být všechno zatraceně pevně připoutáno k batohu! Je to krutost, zase máme největší batohy ze všech (35 kg). Martin vypadá, jako by na zádech nesl basu. Mně se popruhy bolestivě zařezávají do ramen. K tomu mám ještě vpředu malý batoh. Až si budu kupovat nový, ramenní popruhy budu velmi pečlivě vybírat. Neocenitelné jsou v tomhle větru a s nadměrným nákladem hůlky, někdy mám totiž problém vítr vůbec ustát. Dvakrát jsme pod náporem větru museli zalehnout. Ale jinak nám počasí přeje, je polojasno a pořád se to zlepšuje.
Na chatě Chileno jsme celkem rychle. Vpravo pod námi se klikatí Río Ascenso, vodu čerpáme z nesčetných potůčků po cestě. Pokračujeme k tábořišti Las Torres. Navrhuju, abychom tu nechali batohy a závěrečných 45 minut šli nalehko. Velmi prozíravé, následuje totiž stoupák jako hrom! Prakticky schody, to bychom zdechli. Je úplně jasno a přicházíme k miradoru. Co vidíme, je naprostá bomba! Tři gigantické žulové monolity - Torres del Paine (Torre Sur - Jižní věž je nejvyšší z trojice věží s 2500m, Torre Central - Centrální věž má 2460m a Torre Norte - Severní věž dosahující 2260m). Právě tyto věže jsou nejznámějšími a nejcharakterističtějšími kulisami národního parku, přestože ani jedna z nich není nejvyšším bodem parku. Tím je Cerro Paine Grande (3050m).
Kocháme se s ostatními, fotíme, prodléváme tu asi hodinku. Těžko se od fascinujícího pohledu odtrhává, ale po 16. hodině vyrážíme zpět. Cestou se Martinovi na zadku trhají jeho nerozlučné kapsáče. Inu, mají už něco za sebou.
Zpátky v kempu toho máme plné zuby. Batohy jsme klidně mohli nechat už tady a ušetřili bychom si zbytečné vysílení hned na úvod… Dáváme chilskou trojkombinaci: chleba – paštika – cibule a k tomu jedna instantní minipolívka. Přichází za námi Chilan, kterého jsme si všimli už při letu do Punta Arenas. Je ze Santiaga a povídá, že ve skupině 12 lidí jdou taky na okruh. Mají to naplánované na 10 dní! Vypadá to na promakanou cestovku – stavějí čtyři velké žluté stany značky North Face. Za kemp každý platíme 2000 pesos a to nám ještě dali slevu 1500, protože jsme sem dorazili jejich mikrobuskem. Na závěr dne využíváme výhody placeného kempu a po teplé sprše uléháme pod hvězdami vedle stanu. Ten jsme postavili jen preventivně. Pršet snad nebude!
Procházka deštěm
K snídani je opět osvědčená trojkombinace: chleba – paté de cerdo – cibule. Za stálého větru jdeme nejprve po loukách, pěknou krajinou s háji zpráchnivělých stromů a pasoucími se koňmi. Žádné výrazné stoupání. Po poledni jsme v tábořišti Seron. Od nynějška už jdeme prakticky pořád za deště, který je sice nejprve drobný, zato však soustavný a zesilovaný větrem. Pořád to ovšem není liják, takže jdu bez pláštěnky. Stoupáme k jezeru Paine. Vymaňujeme se z křovinatého porostu a jsme na holém skalnatém ostrohu na návětrné straně. Vítr není studený, dá se jít i bez kapuce. Šedivé mraky se převalují v nízké výšce a i nejbližší vrcholky halí hustý závoj mlhy. Po cca třech hodinách chůze opět dostáváme hlad. V 18:20 rozbíjíme stan v Campamento Coiron. Vybíráme místo pod stromem, na vařiči ohříváme vodu a pojídáme čínské nudle zahuštěné ovesnýma otrubama. Po jídle rozděláváme oheň, obdobně jako další asi tři páry trekkerů, a sušíme věci. Nemá smysl pokračovat dál. Navzdory horšímu počasí se dneska šlo dobře, bez výrazného převýšení. Jediným problémem jsou komáři, kterých jsou tu mraky.
Pořád chčije!
Vstáváme před sedmou a okamžitě se na nás slétají houfy komárů. Je to šílené, na ksichtě mám několik desítek štípanců. O snídani tady nemá smysl uvažovat. Co nejrychleji balíme a okamžitě vyrážíme dál. Ostatní jsou ještě ve stanech. Kupodivu je téměř bezvětří. Zato vytrvale prší. Jdeme převážně nízkým hustým porostem, přes ztrouchnivělé stromy, pod námi na pravé straně líně teče Río Paine, stezka místy nemá více než 30 cm. Martin už v dešti přes brýle nevidí a raději je odkládá. Déšť a mlha stejně znemožňují jakékoliv výhledy. Celý den jdu první a Martin pouze tupě sleduje moje kroky. Bundu mám pěkně nasáklou, ale pláštěnku jsem přesto nenasadil. Nemá to smysl. Máme toho dost, terén přitom pořád není náročný, deptají nás hlavně ty zatracené batohy. V poledne přicházíme k chatě a kempu u lago Dickson. Stále chčije!
Batohy odkládáme pod římsou u chaty a jdeme dovnitř. Bahno máme rozetřené až nad kolena. V chatě je plno, většinu míst zabírá početná skupina hlučných Francouzů. Za 900 pesos si dáváme čaj. Ale musíme uvařit, je hlad a měli bychom pokračovat dále. Vycházíme na déšť a pod jedním stromem se snažíme uvařit těstoviny. Nedaří se, zdá se, že vařič má ucpanou trysku. Za chvílí zhasíná. Je to v prdeli. Jakýsi chlapík nás směruje do boudy vedle chaty, kde se topí. Je to útulek místních gauchos – zásobovačů chat na koních. Topí se v provizorních kamnech, takže můžeme usušit věci a na plechu kamen dovařit těstoviny. Jsou hnusně rozbředlé. Přesto do nich mícháme konzervu tuňáka a posíláme to do sebe. Teda, Martinovi je z toho poněkud zle, tak moc nejí. Já se ovšem neomezuji. Dobré prase všechno spase. Následně se snažíme opravit vařič. Rozebíráme ho a chceme vyčistit trysku. Martinovi však malinká tryska padá a nenávratně mizí ve škvíře mezi prkny podlahy. „Já jsem ale k….!“, popisuje situaci Martin. Nasazujeme druhou (propustnější) trysku a vařič funguje. V přiloženém návodu zjišťujeme, že k vyčištění jsme vařič vůbec nemuseli rozebírat.
Déšť zesiluje, ale měli bychom jít dál. Navíc postupně přijíždějí gauchos a my nechceme překážet, i když nás nevyhazují. Pozorujeme déšť a rozhodujeme se, že nejpozději v 16:30 vyrazíme. Podle mapy má cesta do kempu Los Perros trvat 3,5 hodiny. Boty krásně proschly, tak je znovu pořádně voskujeme. Tentokrát už to bez pláštěnek nepůjde! Martin natěsnal fotobrašnu do malého batohu a tak se může volněji pohybovat. Na druhou stranu toho zase moc nevyfotí, každé zastavení by bylo velkou časovou ztrátou. Profil trasy se radikálně změnil, jdeme doslova pralesem! Bahno, kaluže, stromy spadlé přes stezku. V lese prší víc, než na louce, protože už prší jednoduše moc dlouho a ze stromů kape o sto šest. Jdeme proti proudu Río de los Perros. Přesto pokračujeme slušným tempem, zastavujeme pouze na pití, ale máme toho až po krk. Mně se ozývá levé koleno a Martina asi po třech hodinách zachvacují křeče do pravého stehna a glutea maxima. Je to gumárna jak bič!
Pomocí více či méně provizorních mostů a lávek z kmenů několikrát brodíme řeku. Někdy je lávka složená ze třech klád, jindy ji tvoří jenom jediný kmen. Nejmíň dvakrát jsem špatně našlápl a zajel až po kotník do vody… v této chvíli je to už jedno. Bláto mám rozetřené až po rozkrok… Po třech a půl hodinách přicházíme zase jen k dalšímu visutému mostu. Díváme se znovu do mapy a vypadá to ještě na dobré dva kilometry. Po kamenech stoupáme k ledovcové moréně jezera lago Los Perros. Krásný pohled – kusy ledu se tiše houpou na hladině jezera. Ale viditelnost je mizerná, stále prší a nad jezerem se převaluje mlha. Začínáme se obávat, že jsme ztratili cestu. Z morény klesáme zase dolů a po krátkém kamenitém úseku se znovu noříme do stromů, kde konečně nalézáme kemp. Jsme úplně na sračky! Trvalo nám to 4 hodiny a 20 minut a v mapě je jen 3,5 hodiny!! Později se od ostatních dovídáme, že někteří šli až 6 hodin… Je půl deváté. Na promočené hlíně mezi kalužema stavíme stan, je jich tu už spousta, takže si nemůžeme vybírat.
V kempu je velký hlavní stan, kde by se mělo dát něco uvařit. Uvnitř je plno – zase hluční otravní Francouzi. Jsme hladoví a máme toho po krk, takže jsme trochu přecitlivělí. Rangeři jim servírujou večeři na porcelánu, jako zákusek mají krásné kompotované broskve! U stěny jsou kamna vyrobená z rezavého barelu. Hřejou výborně. Všichni svorně suší věci. Zpočátku si nemáme ani kde sednout a uvařit. Zalíváme poslední čínské nudle, do toho ještě každý instantní polívku a hromadu otrub. Po jídle nastupujeme na sušení věcí. Sušíme až do půlnoci, já tu navíc přes noc nechávám boty. Během postávání u barelu se trochu bavím s chilskou novinářkou Maribel. Byla i v Praze a prý se jí líbila mnohem víc než Paříž. Před odchodem nás ještě oslovuje Raúl – je velice v pohodě. Na trek si vyrazil bez nějaké zvláštní výbavy, v teniskách…
Národní park Torres del Paine, Chile
