Chachani (6075m)
Autor: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart
Štítky: 2006 | Andy | Arequipa | Chachani | Jižní Amerika | Misti | Peru | UNESCO
Ráno v Arequipě jsme začali obcházet cestovky a zjišťovat ceny a možnosti výstupu na okolní hory. Nejvíce se leze perfektně souměrný a nad městem se tyčící vulkán Misty (5825m) a vulkán Chachani, který ovšem zase splňoval naše šestikilometrové ambice. Nakonec jsme v jedné agentuře usmlouvali cenu a dokonce jsme je přesvědčili, abychom odjeli tentýž den. Normálně se odjíždí v 8:00 ráno, ale my jeli ve 12:00.
Nakoupili jsme jen zásoby vody, asi 10l a jídlo na výstupový den. Hora se leze dva dny. Cesta jeepem do necelých 4900m z 2300m vysoko položené Arequipy trvala skoro tři hodiny. Cestou jsme pozorovali špatné počasí, které se blížilo k hoře, v závěru začalo dokonce na chvíli sněžit.
Vynesli jsme batohy do výškového tábora v 5400m, postavili stany a lehce pojedli. Průvodce navrhoval pokračovat rovnou k vrcholu bez přespání, protože mraky nás minuly, ale přes noc by mohlo napadnout sněhu jako na Huayně! Souhlasili jsme, vrchol je priorita. Nahoře bychom měli být kolem půlnoci a dole v Arequipě ráno.
Martin si rovnou obul skelety, Vláďa šel v normálních pohorkách a skelety nesl v batohu. Všude byl sníh, ale naštěstí tvrdý. Za světla jsme zvládli vyjít asi 200 výškových metrů a zase je slézt při asi 2km dlouhém traverzování, což nás zavedlo pod horu samotnou. Tady jsme už museli nasadit mačky, Vláďa také skelety a navíc se setmělo.
Až sem jsme neměli žádné problémy, ovšem přišly. Martin zaběhl za kámen se sračkou a Vláďa ho za chvilku následoval. V Martinově případě to mělo své bolestivé následky a jeho následný postup začal být velmi pomalý. Po dalších 300 výškových metrech jsme opět zasedli. Martin byl ze sračky tak vyčerpán, že už nechtěl pokračovat. Dohodli jsme se, že Martin počká až vylezeme na vrchol a na cestě zpět ho možná najdeme. Nemohl sejít sám, protože začínala vánice a silný vítr rychle zakrýval cestu. Odhrabali jsme mu sníh za kamenem, který ho měl chránit před poryvy větru a sněhu. Sedl si na batoh a naše cesty se rozdělily.
Za moment jsou tady!
Vláďa s průvodcem se se mnou rozloučili se slibem, že za tři hodiny jsou zpátky. Bez obav jsem tedy půjčil našemu průvodci sněhové návleky. Během první hodinky mého pikniku v 5750m jsem se cítil celkem dobře. Péřová bunda, péřové rukavice, skelety (do kterých jsem si zapomněl vzít dvoje ponožky) a goretexové kalhoty (pod které jsem si zapomněl vzít termoprádlo) odolávaly 15ti stupňovému mrazu. Potom ovšem nečekaně zesílil vítr a začal přinášet nečekané množství sněhu, které mě zasypávalo. Hodně úsilí jsem musel věnovat odhrabávání sněhu z nohou, kde pomalu tál a procvičování prstů v botách. Nepříjemné na celé situaci bylo, že jsem začal usínat. Při jednom probuzení jsem necítil a neviděl zasněžená kolena. Přibyla další věc k procvičování.
Po čtyřech hodinách jsem začal uvažovat o sestupu. Počasí se nelepšilo, ba naopak - samostatný sestup byl nemožný. Podle hodin v mobilu už tu hodinu měli být. Raději jsem zase usnul. Po hodině nade mnou vysvitlo světýlko čelovky.
Las Cumbres!
Já s průvodcem jsme pokračovali vzhůru. Počasí nám nepřálo, začala sněhová bouře a místy jsem stěží rozeznával guidovy stopy ve sněhu, který šel kus napřed. Silný vítr naštěstí nefoukal zepředu. Lezli jsme vzhůru, těžko říct jak dlouho, nejspíš tak dvě hodiny a dostali jsme se na ploché místo. Průvodce mě začal objímat a gratulovat k vrcholu. Takhle jsem si vrchol nepředstavoval, a tak mu říkám, že tohle vrchol není. Povídal něco o spoustách sněhu, ptám se, kde je kříž. Zapíchli jsme cepíny a šel jsem se projít po domnělém vrcholu. S viditelností dva metry jsem ale nevěděl kam. Trochu mi bylo divné, že jsem stále stoupal. Průvodce šel pořád za mnou a za pár minut jsme stanuli na dalším vrcholu! Opět jsem se ptal po kříži. Navrhl jsem chvíli počkat a zhasnout čelovky. Nebyl jsem moc překvapen, když jsme před námi uviděli černou siluetu opravdové Chachani.
Začal se omlouvat, že si spletl cestu. Jeho čelovka opravdu za moc nestála. Byli jsme na jednom z bočních vrcholů - Fatima. Po chvilkovém utišení zase začala bouře a po hledání kříže jsme byli lehce zamotáni. Nemohli jsme najít cestu zpátky k cepínům. Nakonec i přes průvodcovo varování, že chodíme v kruzích jsme k nim došli.
Museli jsme ještě kus sestoupit a pak jsme ještě další hodinu stoupali. Kolem 23:30 jsme byli u kříže! Navíc přestalo sněžit, vyšel měsíc a z vrcholu byl nádherný výhled na rozsvícené město Arequipa. Jen vítr zůstal, a tak bylo pořizování fotek celkem mrazivé. Byl to nádherný pocit.
Společný sestup
Průvodce zkoušel z vrcholu i při následném sestupu mobilem kontaktovat řidiče jeepu. Bohužel neúspěšně. Podařilo se to až ráno. Při sestupu jsme bez problémů našli svítícího a promrzlého Martina. Zdál se v pořádku, tak jsme pokračovali dolů.
Sestup byl pohodlný až k traverzu, kde se projevilo Vláďovo vyčerpání a šel velmi pomalu. Při traverzu, ale i cestou nahoru se vyplatí hlídat si věci, aby vám nesjely dolů. Vláďa nebyl dost pozorný a svůj batoh doběhl až po 30ti metrech běhu ze 50° svahu. Při tom si ještě mačkou roztrhl od minulého výstupu natržený návlek. Celý výstup jsme raději nejedli kvůli případným problémům s břichem.
Unavení jsme došli do výškového tábora a zalehli. Kromě intermezza, kdy se po nás proběhla myš, jsme spali až do devíti ráno. Pak jsme sestoupili do 4800m a počkali na odvoz.