Bláto až za ušima
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Marta Léblová
Štítky: 2012 | Andy | Ekvádor | Jižní Amerika | Pichincha | Quito
Probouzíme se do krásného rána. Slunce líně stoupá, ozařuje okolní hory a město se pozvolna probouzí. My nemáme na pomalé vstávání čas! Za hodinu máme sraz s ekvádorskými horolezci a budeme natáčet rozhovor. A zbude-li čas a síly, chceme vystoupit na téměř 4700 metrů vysokou dominantu Quita - Rucu Pichincha.
Sbíháme kolem Kulturního centra až na křížení ulic Patria a Amazonas, kde usedáme do taxi. Předem domlouváme cenu. Pět dolarů za odvoz k El TelefériQo, lanovce, která nás vyveze vysoko nad střechy Quita, do výšky 3945 metrů. Tady na východním úbočí sopky Pichincha na nádherné vyhlídce Cruz Loma se chystáme natočit rozhovor s Juanem Carlosem Bastidas Sanchez. Velice známou postavou ekvádorské horolezecké scény.
Kasa je ještě zavřená. Do osmé hodiny ranní zbývá dobrých 15 minut, abychom si urovnali myšlenky. Nahlížíme do papíru s připravenými dotazy.
“Co myslíš, nebude to znít trapně?”, ptám se Marty, ve chvíli, kdy oba hledíme na počmáraný kus papíru, který jsme si včera večer vyrvali z našeho deníku.
“Třeba vůbec nepřijde.”, uklidňuje mne Marta.
Přichází. A na čas! A není sám! Vede s sebou lezeckého kolegu Mauricia. Po několika zdvořilostních frázích přecházíme ke kase. Cena za vyvezení se o 830 výškových metrů je pro cizince stanovena na 8.50$ a pro místní na 4.90$. Stoupáme nad bujnou vegetací a s přibývajícími metry se nám otevírá pohled na celou “Avenue of the Volcanoes”, jak nazval Alexander von Humboldt dva paralelně běžící hřebeny And, které protínají Ekvádor v severojižním směru. Hned osm z deseti nejvyšších ekvádorských hor je jejich součástí.
Juan Carlos spolu s Mauriciem si výhled a dnešní počasí moc pochvalují. Postupně zabodávají ukazováček do vzduchu a dosud bezejmenné kopce před našima očima opouštějí tajemnou anonymitu.
“Cayambe, Antisana ... Cotopaxi, obě Ilinizy.”
“Koukej, dneska je vidět dokonce i Chimborazo!”
“To jsem nečekal, v tomhle ročním období? Super den!”, povídají si mezi sebou nadšeně Juan s Mauriciem, jako by byli svědky oné podívané prvně v životě.
Nad stanicí lanovky vybíráme hezké místo s výhledem na Rucu Pichincha. Ideální světlo, klid ... můžeme začít natáčet ...
ROZHOVOR: Juan Carlos Bastidas Sanchez ... právě připravujeme ...
... balíme kamery, mikrofon, fotoaparáty a koukáme na hodinky. Z plánovaného hodinového setkání se staly rázem hodiny dvě. Je po desáté. Ve čtyřech kilometrech se cítíme kupovidu fit. Dlouho se nerozmýšlíme. Jen krátce konzultujeme výstupovou trasu s Juanem a Mauriciem, kteří nás upozorňují zejména na blížící se změnu počasí. S nadcházejícím polednem se tvoří mraky a lehce zvedá vítr. Musíme si pospíšit. Loučíme se s kluky s ujištěním, že se určitě nevidíme naposledy.
V kurážné póze s vypjatou hrudí se obracíme k vrcholku Rucu Pichincha. Vyšlapaná stezka a mírně zvlněný terén připomínají spíše procházku po horské louce v Alpách, než výstup na bezmála pětitisícový andský štít. Míjíme půjčovnu koní. Terén pod nohama, na kterých jsem si záměrně nechal “pětiprsťáky”, se začíná zvolna měnit. Přichází první kameny, suťoviště ... nohy podkluzují.
Hodně se kazí počasí, padají kroupy. Těžké šedivé mraky nás doslova tisknou k zemi, kterou pokrývá sníh. Zatím nic souvislého. Pořád nám schází přes sto výškových metrů k vrcholu. Vidíme sotva na deset nebo patnáct metrů. Když nešlapeme sněhem, kloužeme blátem. Moje “pětiprsťáky” už zdaleka nevypadají jako ty, které jsem si koupil pár dní před odjezdem. Špinavé, zablácené zvenku i uvnitř. Nerad si to přiznávám, ale je mi zima od nohou! Marta je na tom podobně. Na městský výstup na Pichinchu si vzala letní sandály. Naštěstí si přibalila ponožky, ale obalené blátem a sněhem příliš nezahřejí. Dole v hostalu máme všechno potřebné vybavení. O dva kilometry níže!
Lezeme přes kamení a najednou stojíme překvapeně na vrcholu Rucu Pichincha (4698m). Dáváme si svačinu. Užíváme si krátké okamžiky, kdy se vrchol vymaňuje ze sevření mraků a nám se naskýtá parádní výhled na dlouhé údolí řeky Guayllabamba a na nekonečné město táhnoucí se desítky kilometrů od severu k jihu.
Nezdržujeme se dlouho. Počasí se nezlepšuje, ba naopak! První třetina sestupu je na blátě, druhá za šíleného deště a silného větru a abychom zvládli i tu poslední, musíme si vystát frontu na lanovku. Z vyhlídky Cruz Loma se evidentně všichni snaží co nejrychleji evakuovat. Po několika minutách si naštěstí uvědomujeme, že dražší jízdenka pro cizince nás současně opravňuje k využití expresní lajny. Mizíme odsud.
Máme štěstí. Bere nás hned první auto, které jede kolem. Vzdálenost do centra se nám rozhodně nechce jít pěšky. Sběrný vůz má na dveřích velmi zřetelný nápis - 1$/persona - a tudíž mne dost překvapuje požadavek ve výši 5$. Nesouhlasíme a okamžitě vystupujeme.
“Co teď?”, ptá se mne unaveně Marta.
“Netuším. Zkusíme stopnout jiné auto, ale rozhodně se nenechám ojebávat!”
Z ničeho nic nám zastavuje starší manželský pár a nabízí svezení. Nastupujeme. Zpátky na hotelu rychle přebalujeme věci, oblékáme se do suchého a připravujeme na cestu z města ... míříme na sever ...
