Aconcagua - 6962 m (I. část)

Přidáno: 31.1.2008 | Datum akce: 17.1.2008
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Aleš Oplt
Štítky: 2008 | Aconcagua | Andy | Argentina | Jižní Amerika

Povedený start

Jak jsme již naznačili, odjezd na Aconcaguu v pátek 18. ledna byl trochu hektický. Žádný spánek, příliš "tekutin" a spousta těžkých báglů, které jsme museli dostat do autobusu a k tomu všemu ještě správně vystoupit na místě, kde autobus nemá regulérní zastávku! Recepční hostelu Independencia nám přivolal taxi. Narvali jsme do něj naše tři normální batohy, 200litrový šedý vak a další dva žluté o objemu 80 litrů a vyrazili na autobusový terminál. Někteří z nás měli z všeho toho předvýstupového vzrušení pořádného „motáka“. Autobus společnosti EUSA (Expreso Uspallata) bez nejmenších problémů pojmul jak nás, tak zavazadla. Za velmi výhodnou cenu pouhých 15 pesos na osobu (asi 85 Kč) jsme krátce po šesté ranní vyrazili na čtyřhodinovou jízdu do Los Puquios, centrály společnosti Aconcagua Trek (majitelem je Rudy Para).

Hned v autobuse jsme se seznámili s dalším Italem Fabriziem. To, že mluvil pouze italsky nebylo velkou překážkou. Podle toho co říkal, se před odjezdem lehce aklimatizoval na Mont Blancu a byl rozhodnut vystřihnout si sólo na Aconcaguu jednou z velmi odvážných cest - tzv. directisimou po polském ledovci. V Los Puquios nás již očekával Manuel. Kilogramy, o něž naše zavazadla překračovala dohodnutých 60 kilo, nám k našemu překvapení neodpustil a tak jsme se posunuli do vyšší hmotnostní kategorie. Mula nesoucí do základního tábora Plaza Argentina zavazadla do 60 kg je za 220 dolarů. Ona vyšší kategorie je do 90 kilo a přijde na 290 dolarů. Bylo jasné, že pod šedesát to nesrazíme a tak jsme se snažili ubrat ze svých batohů co nejvíce a dostat maximum věcí na mulu. Nakonec dosáhla celková hmotnost zavazadel, které nám mula vynesla do základního tábora, 78 kilogramů. Kolem jedné hodiny odpolední nás Manuel zavezl do nedalekého Punta de Vacas, kde začal výstup.

Zelené údolí

Natřeli jsme se ochranným krémem s faktorem 50+ a v šíleném horku vyrazili. Cílem prvního dne byl kemp se stanicí rangerů Pampa de Leñas (2950m). Podle všech předpokladů se mělo jednat o příjemnou 4 – 5 hodin trvající procházku krásnou přírodou podél řeky Río de las Vacas. Jak se později ukázalo, jednalo se o první z předlouhé řady překvapení - vše bude vždy minimálně dvakrát vzdálenější než jsme si představovali a mnohem vyšší a větší než jsme odhadovali!

I přes naši značnou únavu po probdělé noci, jsme si všímali okolní krajiny. Je vskutku nádherná a mnohem rozmanitější než vyprahlé údolí Horcones na klasické přístupové trase - tzv. normálce. Spousta zeleně, vzrostlé topoly a ještěrky vyhřívající se na kamenech podél řeky. Procházka údolím se ovšem protáhla na nekonečných šest a půl hodin po nepříjemných, vratkých kamenech. Cestou se k nám přidal Fabrizio. Společně jsme klopýtali a udiveně kroutili hlavami nad údaji našich výškoměrů a vzdáleností do kempu, která se zdála být nekonečná. Refugio Las Leñas je vstupní branou do Národního parku Aconcagua údolím Vacas. Nezbytnými formalitami proto byla kontrola povolení ke vstupu do parku za účelem výstupu na Aconcaguu (kupuje se v Mendoze za 320 dolarů) a přidělení očíslovaných plastových tašek na odpadky. Spát jsme šli skoro okamžitě.

Za další zatáčkou

Na cestu do dalšího tábora Casa de Piedra (3200m) jsme si vyšlápli brzy ráno spolu s dalšími 15 převážně americkými kolegy. Celkem jsme se bavili, když se zcela bezhlavě vrhali do řeky a brodili v místech, kde to vůbec nebylo potřeba. Dělali úplně stejné chyby a zbytečně se vyčerpávali - tak jako my s Vláďou před dvěma lety, kdy jsme se o výstup pokoušeli poprvé po "normálce". Druhý den pochodu údolím řeky Vacas jsme si odpočati užívali už mnohem více. Těsně před kempem Casa de Piedra se nám konečně poprvé ukázala Aconcagua. Byl to překrásný pohled - nejprve se v průzoru mezi kopci ukázala hora Ameghino (5883m) a hned potom východní stěna Aconcaguy (6962m), včetně celého blyštícího se polského ledovce.

Kemp Casa de Piedra (3200m) leží na křižovatce dvou údolí. Prvním je údolí řeky Vacas a druhým, kterým jsme se měli vydat příští ráno, údolí řeky Relincho. Casa de Piedra, neboli Kamenný dům, je opravdu domek přilepený k velkému balvanu. Pro své účely si jej tady vybudovali místní gauchos (chlapíci, kteří vodí karavany mul s nákladem do a ze základních táborů). Třetí den cesty nás trochu děsil. Předně bylo na samém začátku nutné překročit řeku Vacas a potom nastoupat 1000 metrů do základního tábora Plaza Argentina (4200m). Takřka bez výjimky si všichni naši američtí kolegové zaplatili převoz na hřbetě muly přes několik ledových ramen řeky. Ne tak my a Fabrizio. Vyzuli jsme boty, sundali ponožky, vytáhli nebo ohrnuli kalhoty až nad kolena a naboso jsme vykročili do neznámých vod. Aleš celý 400metrový úsek doslova přeběhl s maximálním ponorem někam nad polovinu stehen. Úplně zmrzlý a se znecitlivělýma nohama od kolen dolů se posadil na kámen na protilehlém břehu. My jsme se dlouho rozmýšleli, jak to provést, aby to nebolelo. Nepodařilo se. Po pár vteřinách nebylo cítit nic než strašné pálení, každý kamínek se nepříjemně zařezával do zmrzlého masa. Vláďa zkusil alespoň na jeden úsek navléct ponožky, ale ani to nepomohlo, právě naopak. Na druhé straně jsme vystavili nohy rannímu slunci a po necelé hodince, kterou nám zabralo toto malé dobrodružství, jsme byli připraveni pokračovat.

Stoupání bylo nekonečné. Na jedné zastávce, když jsme se rozhodli, že si natočíme a vyfotíme karavanu mul směřujících do Plaza Argentina, na nás začal jeden kovboj hrozně křičet: "Mochila, mochila!". Koukali jsme na něj nechápavě. Víme, mochila znamená batoh. Že by se divil, proč jako jediní táhneme věci na zádech a nenecháme se doprovázet celou cestu mulou, jako 99% kolegů, kteří ony tři přístupové dny nenesou nic krom vody a keksíků? Nikoliv. To jen Alešův batoh zmizel kdesi v hloubi údolí. Aleš v zápalu focení zavadil o bágl a ten se hezky proletěl. Jeden z gauchos se pro něj rozjel a za chvíli nám předal to, co z něj zbylo. Ne. Nestalo se skoro nic. Husky to vydržel skoro bez následků a věci uvnitř včetně mobilu, GPS a dalších nezbytností také. Nicméně ponaučení to bylo. Stát se to o nějaký ten kilometr výš, bylo by po legraci.

Zbytek cesty nás otravovala jen všudypřítomná hovada, sílící vítr a zatáčky. Kemp se měl objevit každou chvíli. Nebylo po něm však ani stopy a každá další zatáčka vzbuzovala marnou naději. Po nekonečném dni a nepočítaných zákrutách jsme dorazili do Plaza Argentina (4200m). Rychle jsme odbyli check-in u rangerů. Nafasovali jsme si očíslované shit-bagy, to jest igelitky na naše výkaly, které vyprodukujeme nad úrovní základního kempu, kde už nejsou toalety. Mimochodem, toaleta se stala tématem naší rozepře. Aleš s Vláďou se rozhodli rozbít stan hned vedle jedné z nich. Namítal jsem, ze to tam trochu smrdí, ale jejich odpověď, že oni nic necítí, neb mají rýmu, ukončila veškeré další diskuse.

Letecké pondělí

Ráno, v pondělí 21. ledna, jsme se probudili řevem helikoptéry. Očekávali jsme, že budou nakládat nějakou osobu stiženou edémem plic nebo mozku. Místo toho však vrtulník postupně odvážel sudy s výkaly ze všech latrín rozmístěných po rozlehlém táboře. Asi za hodinu přišla řada i na naši kadibudku. Přiběhl k nám chlapík s vysílačkou a zdvořile nám doporučil, abychom se vzdálili a schovali všechny "létající věci". V tu chvíli jsme pochopili, že sud stojící asi dva metry od našeho stanu (kadibudka pak o další dva metry dál), není čísi barel s lezeckým matrošem, nýbrž s hovny čekajícími na odvoz. Odtud tedy ten příjemný odér. Rozhodl jsem se, že si to natočím pěkně z blízka. Zůstal jsem u stanu a čekal. Helikoptéra mne trochu překvapila. Vítr byl tak silný, že jsem udělal pouze jednu fotku a pak už jsem jen držel stan, aby neopustil základní tábor spolu s ní. Jen co odletěla, objevil se vedle Aconcaguy paraglidista! Nahoře v téměř 7000 metrech musela byt po ránu neskutečná kosa. A borec nejen že to přežil, ale bez problému přistál poblíž tábora!

Celý den, zbaveni nepříjemných pachů, jsme pouze odpočívali. Celkem úspěšně jsme se snažili sníst co nejvíce těžkých konzerv (ovoce, zelenina), abychom nahoru táhli jen lehké sušené potraviny. V podvečer kolem 17 hodiny se z ničeho nic Aconcagua zahalila do mraků, citelně se ochladilo a začal padat sníh. Den před výstupem do vyššího kempu to nebylo zrovna velké povzbuzení.

Stoupáme

Narozdíl od asi všech přítomných horolezců jsme se rozhodli, že nebudeme dělat žádné vynášky materiálu a že půjdeme rovnou až nahoru se všemi věcmi na zádech. Přelezeme Aconcaguu a slezeme na druhé – západní - straně do kempu Plaza de Mulas (4300m). Není nad dobrý plán a zdravé sebevědomí! Půjdeme tedy klasickým alpským stylem. Jediné co to znamená je, abychom si dobře zvážili, co budeme nutně potřebovat a nebrali nic navíc. Minimum věcí, minimum jídla - být co nejlehčí a díky tomu nejrychlejší. Vzali jsme si matroš na ledovec (lano, šrouby, sedáky...), jen nezbytné oblečení a jídlo pouze na čtyři dny, plus dva dny rezerva. Samé sušené lehké pytlíky plné "zdravých éček".

Ráno jsme vyšli brzy. Do prvního výškového kempu (4850m) jsme ale došli už za nepěkného odpoledního počasí. Teplota pod nulou. Velmi, velmi silný vítr a sněžení. Máme prostě smůlu. Každý, koho jsme potkali, nám vyprávěl o dokonalém počasí během předcházejících dvou týdnů. Nebe jako plech, perfektní teplota a opalovačka!

Vyhodnocení prvního dne opravdového výstupu bylo nedobré - cesta nahoru s těžkým batohem byla neskutečně úmorná a vylézt pak ze stanu a jít se třeba jen vyčurat vyžadovalo velké odhodlání. Nezačínalo to zrovna nejlépe...

Aconcagua na dohled

Bonus: "Narozeninová párty na Aconcagua"

Aconcagua (trailer)

Rozhovor - Travel Journal/Aconcagua