Drobné potíže na velkém Altiplanu
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Aijota | Chile | Jižní Amerika | Salar de Surire
Pomalu se vzdalujeme od Salaru de Surire. Martin navrhuje krátký okruh křovisky. Sjíždíme z hlavní pisty, abychom si prohlédli ruiny osady Aijota (Ajaicota). Proplétáme se po stezkách mezi zakrslou vegetací. Kousek před výjezdem zpět na hlavní pistu nám v cestě stojí drobný terénní zlom zpola zalitý vodou a bahnem. Chci jej objet zprava, kde povrch vypadá nejpevněji.
„Tak to jsme v prdeli, kamaráde.“
„To teda! Měls to pořádně rozjet!“, vytáčí se Martin.
„Taky jsme sem vůbec nemuseli zajíždět…“
„Ku...., to už je teď úplně jedno.“
„Má smysl jít stopovat k hlavní pistě?“
„To těžko. Projedou tam možná dvě auta za den.“
Je před polednem, auto máme sotva tři dny a v terénu platíme začátečnickou daň. Přední náprava se koupe v blátivé břečce. Při pokusu o vycouvání se zadní kola jen více zahrabávají do písku. Jsme dobré tři kilometry od hlavní pisty, ve 4362 metrech nad mořem. Nezbývá než začít s vyhrabáváním auta. V okolí je naštěstí dostatek kamenů a kusy dřevěných prken.
„Asi budem muset odhrabat aspoň zadní kola a podložit je kamenama.“
„Jo, ale chce to hever. Musíme každé kolo vždycky zvednout a pořádně ho podložit šutrama nebo aspoň kusy dřeva.“
„Do prdele, hever se nemá o co opřít. Boří se do země. Potřebuju pod něj dát velké ploché šutry.“
Pracujeme urputně. K hrabání nám slouží jen úlomky desek a prken. Hever zatlačuje kameny hluboko do písku. Odlepit s jeho pomocí auto od země je nadlidský výkon. Síly rychle docházejí, nejíme, slunce žhne. Tak vysoko nad mořem je to solidní dřina.
„Začínám mít motáka, chtělo by to pojíst.“
„Na to se vyser!“, odsekává Martin. „Nesmíme si sednout, jinak se už nezvednem. Dáme si jenom kolu.“
„Sedni za to a zkus vycouvat.“
„Stop! Stop! Jenom se víc zahrabáváme.“
„Musíme jít do bahna a zkusit zvednout a podložit i přední kola.“
Při každém pokusu o vycouvání se auto posunuje o pár centimetrů, navíc se začíná pálit spojka. Musíme zatížit korbu vozu, aby zabrala kola a vytáhla těžký předek. Nosíme do ní veliké balvany. Blíží se večer, přespat bychom tu mohli, jídla i vody máme dost, ale nechceme zbytečně ztratit den.
„Sakra, vždyť s sebou máme cepíny!“, vykřikuje Martin po čtyřech hodinách práce při pohledu na svoje krvácející dlaně.
„To nás napadlo brzo. Asi nám v té výšce přestává fungovat mozek.“
Blíží se 18. hodina. Po šesti hodinách práce dává Martin poslední pokus a konečně se mu daří vycouvat. Sotva pleteme nohama, ale máme neskutečnou radost. Už jsme si představovali, jak náš výlet skončí hned třetí den kvůli zbytečné chybě.
Jsme pěkně zřízení. Zaprášení a zablácení jak horníci, ruce dodřené do krve, ale vsedáme do auta a ujíždíme. Stavujeme se jen u stanice Conafu. Nikde nikdo. Jen nebojácné vizcachi připomínající vyžrané králíky. U laguny Paquisa se pak snažíme trochu umýt, ale blíží se soumrak a na pořádné umytí je zima. Kousek dál sjíždíme z pisty. Jsem z toho nesvůj. Dnes podruhé mimo pistu! Martin však trvá na svém. Musíme najít místo na spaní. Jde před auto s čelovkou na hlavě a ukazuje mi, kam jet. Vyjíždím do svahu. Nahoře na rovnějším plácku s výhledem na Guallatiri (6071m) a vrcholek Parinacoty (6348m) parkujeme. A konečně vaříme jídlo.
Něco informací k půjčení auta ...
Původně jsme si představovali, že budeme volně přejíždět mezi Chile, Argentinou a Bolívií. S autem půjčeným v Chile se však do Bolívie nesmí. Auto nepustí přes hranice a navíc pozbývá platnost i pojištění. Své plány jsme proto museli překopat. Server www.economycarrentals.com nás nakonec dovedl k chilské pobočce Europcaru. Jako jediná byla schopna za (ještě) přijatelnou cenu nabídnout camionetu s půjčením v Iquique, vrácením v Antofagastě a s možností vjezdu do Argentiny. Dokumenty potřebné k vyřízení přeshraničního povolení jsme do půjčovny museli zaslat týden předem. Komunikace s chilským Europcarem byla perfektní a rychlá. Jako vyhozené peníze se naopak ukázal příplatek 150 euro za navigaci, která byla k ničemu. Půjčení auta tak vyšlo na 1400 euro + 150 za navigaci.
Chystáte-li se do podobného terénu a nejste zrovna zkušení profíci, rozhodně zvažte, zda si nevzít alespoň lopatu. Naše camioneta měla náhon pouze na zadní kola a při nezatížené korbě to v nezpevněném terénu nebylo ono. I později jsme na mnoha místech mimo hlavní pisty museli zbytečně váhat a řešit dilema, zda pokračovat, nebo se raději otočit, abychom nezapadli. Je ale jasné, že důležitá je taky šikovnost řidiče a jeho zkušenosti s jízdou v terénu. Připlácet dalších minimálně 500 euro za verzi 4x4 se nám proto moc nechtělo.
Toyota Hilux (double cab), 2.5litrový diesel, 106 kW. Ani při častém popojíždění na jedničku až trojku se spotřeba moc nevzdálila od 10 litrů/100 km. Při objemu nádrže 80 l byly proto naše obavy o nedostatek paliva v pustině zbytečné. Neměli jsme však pevný plán, raději jsme proto v Colchane u stánkaře pořídili dva 25litrové kanystry s naftou, abychom si případně mohli dovolit i nějakou zajížďku. Před natankováním na hory je dobré do nádrže nalít přípravek proti tuhnutí nafty. My jsme se bohužel nechali uchlácholit chlapcem v půjčovně, že nic takového netřeba. Ono, v teple u moře se to lehko mluví. Měl pravdu, pokud jsme ráno vyjížděli až po deváté hodině. Horší to bylo při pokusu o přiblížení k Ojos del Salado ve čtyři hodiny ráno ...
Drobné potíže na velkém Altiplanu - ukázka
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z Termas de Polloquere (Salar de Surire) až do místa, kde jsme složili unavená těla a kochali se vyhlídkou na sopku Guallatiri. Druhý soubor obsahuje trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
