Krajinou skvělého vína a chutného jídla
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Argentina | Cachi | Cafayate | Jižní Amerika | Los Cardones | Molinos | Salta
Opouštíme Saltu a po silnici č. 68 míříme k jihu. Ve městě El Carril volíme ještě západnější kurz, abychom si udělali panoramatickou zajížďku po odlehlejších končinách lemujících silnici č. 33. Odměnou za najeté kilometry je kaktusový národní park Los Cardones, nečekaný kulinářský zážitek v Cachi a parádní scenérie údolí Calchaquí.
Náš Hilux je na parkovišti v Saltě zcela zabarikádován ostatními auty. Netřeba panikařit, hlídač s auty podle potřeby popojíždí. Martin čeká, až na nás přijde řada. Já zatím využívám čas a snáším bagáž na chodník před hostal. Opouštíme fádní předměstí Salty a směřujeme k jihu na El Carril. Tam se stáčíme k západu a po silnici č. 33 stoupáme do hor. Klikatící se stužka asfaltu známá jako Cuesta del Obispo spojuje horská údolí Lerma a Calchaquí. Silnici nejprve lemuje bujná vegetace, s přibývající nadmořskou výškou ubývá asfaltu i zeleně. Překonáváme více než dva výškové kilometry a postupně se pod námi otevírá nádherný výhled do údolí řeky Escoipe. Nahoře v sedle táboří jen pár pastýřů, vyhlídku nic neruší. Vrcholem cesty je malá kaplička sv. Rafaela na místě Piedra del Molino (3340m).
Po pár kilometrech se před námi otevírá obrovská pláň porostlá kaktusy cardón nejrůznějších variací. Jsou v pravidelném rozestupu, jako kdyby byly vysazeny uměle. Kaktusy převážně druhu Trichocereus pasacana je pokryto přes 64 hektarů. Národní park byl zřízen teprve v roce 1996. Užíváme si dvacetikilometrový dokonale rovný úsek silnice - Recta del Tin Tin v třítisícové nadmořské výšce.
U Payogasty se napojujeme na silnici č. 40 a stáčíme se zase k jihu. Kaktusy necháváme za sebou a objevuje se krajina, která více přeje zemědělství. Na polích rozčleněných kamennými zídkami se suší kvanta ostře červených papriček. Blížíme se ke Cachi. Nevíme co od městečka čekat, ale kolem cesty se objevují cedule lákající na místní dobroty. Přestože jsme ve výšce 2500m, vidíme kraj, kde se daří nejen základním plodinám, ale dokonce i vinné révě. Zdá se, že tady bychom se mohli konečně trochu najíst, navíc hezky moderně v duchu hesel local product, eat locally ... neboli productos regionales.
V Cachi instinktivně odbočujeme vpravo do uličky, jíž vévodí mohutný strom a jeho lehký stín. Na místní poměry působí vesnice na první pohled nevídaně udržovaným dojmem. Na náměstíčku nás hned zaujal minipodnik El Molle de Maíz Pérez – vývěsní štít a hlavně menu vypadají lákavě, ačkoliv většina názvů místních pokrmů nám pochopitelně nic neříká. O to zajímavější to bude. Majitelem je urostlý hospodář ve stylovém venkovském ustrojení. Turisticky naivně se ptáme na něco z quinoy. Pan domácí nás vlídně informuje, že teď je období sklizně nejrůznějších druhů kukuřice, takže většina jídel je z této plodiny. Pro dnešek nachystal především pastel de choclo. Pastel de choclo se označuje za typicky chilský pokrm, my jsme se s ním však ani při předchozích návštěvách Chile nesetkali. Musíme ale uznat, že v nejúrodnějších chilských regionech jsme zrovna moc času nestrávili. Ve vyprahlém severním Chile je kuchyně prachbídná a nabízí jen nejzákladnější jídla typu kuřete s rýží a zeleninovo-kuřecího vývaru. S pastelem se tedy poprvé setkáváme v Argentině. Jde o nákyp z kukuřice a hovězího masa. Martin si dává stylově sklenku výtečného červeného vína. Já potřebuju kafe, neboť skoro usínám. Pán se omlouvá, že nemá kávovar (asi jsou na něj zvyklí snobštější turisté). Na náměstí přijíždějí policajti. Dáváme najevo obavy, protože kvůli stínu auto parkujeme na zastávce omnibusu. Pan domácí nás uklidňuje – bus už staví jinde a s policisty se zná: „No va a pasar nada“.
Pastel i zeleninový koláč byly výborné a závěr patří sýru a zákusku z batátů – batatas en almíbar. Vše, čerstvé a z místních surovin, tak to mají u Michelina rádi. Zážitek vrcholí účtem, který očekáváme s mírným napětím. Je na něm pouhých 110 pesos (necelých 10 eur). Pan majitel se ještě ujišťuje, jestli jsme se dostatečně najedli.
Při zpětném pohledu byl toto ten nejlepší kulinářský zážitek za celou cestu – nejen chutí a kvalitou, ale též nepřekonatelným poměrem hodnoty za vydaný peníz. Kontrast ještě umocnil náš předchozí pohyb v severním Chile. Povzneseni na duchu procházíme ospalé Cachi. Centrum je upravené, domy natřené na bílo, i zdejší kostel je zařízen neobvykle střídmě, bez obvyklého kýče. Je tu patrná hojnost zemědělského a vinařského kraje. Vskutku, v okolí Cachi se rozkládají nejvýše položené vinice na světě. Vinice, na nichž hospodaří Bodegas Colomé, leží ve výšce 2 300 až 3 111 metrů nad mořem.
Následující vesnička Molinos nás nijak neokouzluje, ale průvodce na její kráse trvá. Až po drahné chvíli nacházíme kostel a naproti němu objekt, o který tady asi hlavně běží – Hacienda de Isasmendi. Fenomenální ukázka bohatého statku – čtvercový dvůr krásně zastíněný košatým stromem. Nesměle nahlížíme dovnitř – je jasné, že tento objekt vždy patříval zámožným lidem (od 18. století hacienda patřila rodině Isasmendi; Nicolás Severo de Isasmendi y Echalar byl posledním koloniálním guvernérem Salty, zemřel r. 1837). Dnes je z něj fajnový hotel (viz haciendademolinos.com.ar). Nocleh zde však přece jen není pro nás, byť ceny nejsou přemrštěné (od cca 85 eur/noc)…
Údolím řeky Calchaquí pokračujeme do zhruba 90 km vzdáleného Cafayate. Prašnou štěrkopistu lemují nádherné scenérie, oko se kochá skalami pestrobarevných odstínů přírodní rezervace Angastaco. Před Cafayate se kolem silnice rozkládají rozlehlé vinice a nechybí ani poutače zvoucí k ochutnávce vína v bodegách. Zavírá se ovšem vesměs v 19h, zbývá půlhodina…
Obcházím dva hotýlky na náměstí. V prvním mě odrazuje plíseň na zdech. Druhý vypadá lépe, ale nechceme se unáhlit. A dobře děláme. Jen 150 metrů od náměstí je velmi příjemný rodinný Hostal del Angel. V prostorném patiu za stolem úřaduje postarší pán. Nabízí korektní pokoj za 300 pesos (27 eur). Vůz parkujeme před hostalem, základna carabineros je hned vedle, takže po všech stránkách dobré bydlení.
Kolem náměstí je živo, městečko je střediskem řemeslné a suvenýrové produkce. Náměstí lemují restaurace, personál nás už nahání. Nejprve zkoušíme zmrzlinu, jíž je Cafayate údajně též vyhlášeno. Výběr v jedné z cukráren je skutečně přebohatý, včetně příchutí červeného i bílého vína. V jedné z restaurací nakonec k večeři pořizujeme i láhev Malbecu z bodegy Tukmi, empanady (carne-cabra-pollo) a tortillu.
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy ze Salty přes Národní park Los Cardones, údolími Calchaquíes až do města Cafayate, kde jsme spali. Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
Orientační mapky oblasti Valles Calchaquíes a města Cafayate
