Valle de la Luna
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Calama | Chile | Jižní Amerika | Pampa de Tamarugal | San Pedro de Atacama | Valle de la Luna
Po prohlídce bývalé ledkové továrny Santa Laura opouštíme i Pozo Almonte. Na výjezdu z města bereme 44 litrů nafty za 30 000 pesos. Cestou dále k jihu si kolem panamericany všímáme spousty dalších opuštěných ledkových městeček. Před 11 lety jsme tudy projížděli po tmě. Dnes si říkáme, že takové hlouposti již tropit nebudeme. Ostatně včerejší náročná noční jízda a těžkosti při hledání místa na spaní měly jasnou příčinu: naše rozhodnutí, že nepřespíme v Codpě! Snad si to budeme napříště pamatovat ...
Cestou nás lákají různé směrovky, a tak se zastavujeme mezi zaprášenými usychajícími stromky tamarugo. Rozsáhlá přírodní rezervace, která vám při pohledu shora připomíná medovou plástev. Plánujete trasu na mapách googlu a říkáte si, co to je? Pravidelně vysázené stromky, které mají dokázat, že lidé obelstí přírodu a nejsušší místo na Zemi se zazelená? Působí spíše depresivně. Mnoho seschlých schlíplých chudáků živořících na prosolených půdách Atacamy.
Další odbočky nás zvou k prohlídce zbytků ledkových oficin Paposo, San Enrique, San Pedro, Viga, San Antonio, Argentina, Virginia ... zajíždíme až k jakési ostře střežené budově. Možná výzkumná stanice, možná tu našli vodu ... těžko říci. Dál už jsou jen zbytky několika dalších ledkových městeček a pak písečné duny Alto Palo Buque, které nakonec strmě padající k zátoce Los Verdes na pobřeží Pacifiku. Ráj paraglidistů a terén vhodný pro Dakar a nikoliv pro našeho Hiluxe. Jsme vlastně jen kousek od mezinárodního letiště Diego Aracena, kde jsme před časem poprvé sedli do vozu a vyjeli ...
Pampa del Tamarugal je rozsáhlá státní přírodní rezervace (přes 102 tis. ha v nadmořské výšce 970 metrů) tvořená dvěma částmi. Název je odvozen od jména keřovitého stromu tamarugo (Prosopis tamarugo), který dorůstá v průměru 15 metrů. Původem pochází ze Španělska, ale dnes jej lze nalézt pouze v severním Chile. Strom nepotřebuje k životu srážky a daří se mu i ve zdejších slaných půdách. Částečně získává vláhu z vodní rosy a především pak ze spodních vod, kterým pomáhá stoupat blíže k povrchu. Více o tamarugo – zde.
Rádi bychom se opět po letech podívali na Cerros pintados, ale bohužel. Kvůli škodám způsobeným nedávným zemětřesením je celý areál s geoglyfy nepřístupný. Na hranici I. a II. regionu v rokli řeky Loa (Quebrada del Loa) absolvujeme formální celní kontrolu (Aduana Quillagua) – je třeba jen předložit doklady od auta a můžeme pokračovat. Pokračujeme dál a zastavujeme u rozlehlého pouštního hřbitova (Cemeterio Ex Oficina Salitrera Rica Aventura) po levé straně silnice. Les křížů a hrobek obyvatel, kteří zde žili ve zlaté éře chilského ledku. Věk zemřelých uvedený na spoustě křížů není příliš vysoký a je zde i hodně dětských hrobů. Život a dřina v pouštním vyhnanství lidem asi sotva prospívaly. Dřevěné plůtky okolo hrobů jsou zčernalé, někde jsou vidět ještě zbytky nátěru. Míjíme další hřbitovy, oficiny a také letité svědky lidského snažení o přežití v poušti – geoglyfy. Podle jedné z pravděpodobných teorií ukazovaly tyto shluky obrázků na kopcích cestu karavanám křižujícím poušť Atacama.
Před obcí Maria Elena, kde byla ještě před osmdesáti lety snad největší ledková rafinerie, opouštíme panamericanu a po dokonalé asfaltce stoupáme ke Calamě. Silnici zhusta lemují sloupy vysokého napětí. Měděné doly v horách potřebují hodně šťávy. A tak se zrodil i Cerro Dominador Solar Thermal Plant, projekt vysoce výkonné (110MW) solární elektrárny.
Calama je rušné město. Těžba vzkvétá a pracovníkům je zapotřebí nabídnout příležitost, kde utratit peníze a zapomenout, že jsou obklopeni pustinou. Hledáme směnárnu. Parkujeme v podzemní garáži gigantického obchodního střediska. Banky však ve dvě hodiny zavřely. Je popolední siesta. Kašleme na to a pokračujeme k San Pedru de Atacama. Za Calamou je další neklamná známka toho, že s elektřinou to tu myslí vážně. Celý lán velikých větrníků - Parque Eólico Calama. Nádherně se vyjímají v pouštní krajině.
Zhruba 15 kilometrů před San Pedrem zajíždíme k Valle de la Luna. Cedule na improvizovaném zátarasu z kamení hlásá, že z této strany se k údolí nesmí. Ale dále u skal přesto stojí dvě auta. Překážku ignorujeme. Šutry si tu na silnici určitě nastavěly agentury, aby jim nikdo nenarušoval téměř dokonalý monopol na závoz turistů do údolí. Dvou čekajících šoférů se ptáme, co tu dělají, když vjezd je uzavřen. Parkujeme vedle nich a jdeme se projít za závoru. Dál to autem skutečně nejde. Bojíme se však nějakého naschválu, třeba vypuštěných pneumatik ... procházku po dně údolí zkracujeme. Obě auta mezitím odjela a naše je bez úhony. Vracíme se na hlavní silnici a odbočujeme k vyhlášeným vyhlídkám na Měsíční údolí – Valle de la Luna (Cordillera de la Sal). Skalní převisy vystrčené daleko do prostoru nad propastnou hloubku údolí lákají odvážlivce k pořizování selfie. Pod námi se rozkládá místo, kde vědci testovali prototypy vozítek, které později brázdily Mars. Příroda připomíná měsíční krajinu, kde se prohání ostrý vítr, neprší a tvary skal jsou formovány do bizarních tvarů. Nejkrásnější výhledy na údolí skýtá vysoká písečná duna. Večer se sem sjíždí desítky autobusů a aut, aby se jejich osádky potěšily pohledem na Pohoří soli, které v zapadajícím slunci nejprve znachoví v neuvěřitelných odstínech fialové a červené, aby nakonec trvale zšedlo.
Blížíme se k San Pedru, oáze v atacamské poušti, zelené skvrně ve žlutohnědém moři. Všude, kam až dosáhne blahodárná voda, jsou obdělávaná zelená políčka. V obci jsou dvě pamětihodnosti: velmi starý kostelík z let těsně po roce 1540 a archeologické muzeum založené belgickým misionářem padre Le Peigem. Kousek od San Pedra bychom našli další zajímavá místa, ale my máme jiný plán. Zastavovat se zde příliš nechce. Možná i jen proto, abychom si uchovali ony romantické vzpomínky na „dávné časy“ a krásná setkání, která nám tu dnes již nic nepřipomíná. San Pedro žije bouřlivým turistickým i nočním ruchem. V rychlosti porovnáváme, co a jak tu bylo před jedenácti lety a co dnes, mnohá místa už sotva poznáváme. Uličky nabízejí přehlídku vyžilých hippies, různých smažek a všemožných nevšedních týpků, stejně tak i houfy lidí táhnoucích své roll-bagy do předražených hotýlků. Před některými z dřívějších „čtyřkových“ výčepů stojí „uvaděči“ s obsáhlými vinnými lístky v ruce. Tohle San Pedro se nám nelíbí. Hledáme jen směnárnu. Vyměnit 100 euro a rychle pryč ...
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z oficiny Santa Laura do San Pedro de Atacama. Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
