Sirný zážitek pod Tacorou
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Aguas Calientes | Chile | Jižní Amerika | Peru | Tacora
Z Visviri do vesničky Tacora jsme ujeli necelých 50 km. Cestu nám stále křížila úzkorozchodná trať, ale žádný vlak. Sopka Tacora (5980m) vypadá nádherně, náš morál je však stále na bodu mrazu. Je jasné, že během tohoto výletu (neboť o expedici se už mluvit nedá) bude velmi nesnadné opustit pohodlí červeného Hiluxe. V Tacoře se musíme poptat policajtů, jestli má smysl jet dál. Nerudný četník na nejsevernější posádce chilských carabineros nás zrazuje od pokračování v cestě, zejména bez 4x4. Nezdá se ale, že by věděl, jak stezka dále nahoru skutečně vypadá, nebo že by byl po ní někdy jel. Praví sice, že nahoře jsou ještě jakési horké prameny, ale ani tam prý není dohromady moc co pohledávat.
Nedbáme rady postaršího představitele zákona a vydáváme se ve směru Aguas Calientes. Později se dovídáme, že chlapík pochází až z Valdívie. Není divu, že ze zdejší pustiny není štěstím bez sebe. Nahlásili jsme mu, že od výstupu upouštíme, ale jedeme se podívat alespoň k oněm čtyři kilometry vzdáleným termálním pramenům. Kus za policejní stanicí je stezka čím dál nepříjemnější, za volantem se vydatně potím. Na odvaze a odhodlání nám nepřidává ani první značka, kterou míjíme: PELIGRO CAMPO MINADO. Minové pole? To snad ne! Projíždíme kolem chabě oploceného pozemku. Části území podél hranic s Bolívií a Peru zaminovalo Chile koncem 70. let minulého století, kdy se schylovalo k možnosti ozbrojeného konfliktu kvůli nedořešeným územním sporům (ve všech třech zemích tehdy vládly vojenské režimy a rok 1979 byl stým výročím začátku Pacifické války). Podle mezinárodních smluv musí Chile do roku 2020 odstranit veškeré protipěchotní miny. Ve více než 40. zónách čeká na zničení ještě přes 70 000 min.
Je odpoledne a opět se nás zmocňují pochyby. Pomýšlíme na otočku zpět. Situace připomíná předchozí výjezd pod Guallatiri. V tom se ale ve zpětném zrcátku objevuje čumák zelenobílého Hiluxu – jsou to četníci. Ve vhodném místě kousek od akvaduktu je nechávám předjet. Uvnitř sedí čtyři carabineros a řidič přikazuje, ať je následujeme až k Aguas Calientes.
O kousek dál se osamělí pastevci s malým silničním mikrobusem stávají předmětem zájmu našich společníků. Po kontrole jejich dokladů pokračujeme dále. Přesto se nám jízda zamlouvá stále méně a bojíme se, jestli dokážeme vyjet až nahoru. U četníků se proto znovu ujišťujeme, jestli budeme schopni s naším autem vůbec k termas vyjet. Nemáme prý být malověrní. Vskutku, o kus výše policajti zastavují a vítají nás v cíli etapy. Výškoměr ukazuje 4550 metrů nad mořem. Jsme v místě zvaném Aguas Calientes – kolem jsou pozůstatky malého těžebního městečka (oficiny), jak je známe z Humberstone. Tady se však pracovalo ve více než čtyřnásobné nadmořské výšce. Sem vlaky svážely caliche a dále dolů pak zpracovanou síru.
Těžba síry pod sopkami Tacora a Chupiquiña
První pokusy o těžbu a zpracování síry v oblasti sopek Tacora a Chupiquiña jsou z počátku 19. století (území tehdy náleželo Peru). Průmyslovější produkce začala roku 1888. Impuls dodal poptávce po síře také rozmach těžby ledku, která vyžadovala dostatek střelného prachu. Produkce v oblasti Tacory vrcholila na přelomu 30. a 40. let dvacátého století, kdy se blížila 30 000 t. Dnes se síra v Chile již netěží a jinde ve světě již také jen výjimečně, neboť síra se snáze získává při rafinaci ropy.
El Ferrocarril de Tacora – pozoruhodností bývalých dolů pod Tacorou je železnice, která sloužila k přepravě vytěženého caliche a zpracované síry do osad Aguas Calientes a Villa Industrial, kde se síra dále zpracovávala a překládala do vagonů směřujících do Aricy. Vlak šplhal do 4 840 metrů a ve své době se jednalo o suverénně nejvýše položenou trať na světě (dnes se nejvyšší bod na železnici do tibetské Lhasy nachází v 5072 metrech). Nové možnosti, jak dopravovat síru z Tacory, se otevřely se zahájením provozu železnice Arica – La Paz v květnu 1913. V listopadu téhož roku bylo vydáno povolení ke stavbě odbočky pod Tacoru s tím, že na hlavní trať se napojí v místě, které bude později nazváno Villa Industrial. Zahájení stavby se však několik let odkládalo, protože zvýšená poptávka po síře během I. světové války vedla k růstu ceny (a tedy lepší rentabilitě těžby) a podnikatelé necítili potřebu zabývat se zefektivňováním dopravy vytěžené produkce. Železnice byla uvedena do provozu až 5. října 1925. Trať o rozchodu 75 cm měřila celkem 25 km. Není bez zajímavosti, že parní lokomotivy byly vytápěny yaretou (druh vysokého mechu, Azorella compacta, šp. také llareta). Provoz na trati ustal kolem roku 1966 zároveň s úpadkem těžby.
Caliche de azufre (kalkrusta) se odborně označuje jako kůra povrchových výkvětů solí (uhličitan vápenatý, sírany aj.), která vzniká odpařováním spodních vod při povrchu. Její výskyt je vázán na hyperaridní podmínky, tedy právě klima, které vládne v oblasti pouště Atacama a na Altiplanu.
Pro další informace koukněte sem: LA INDUSTRIA AZUFRERA Y EL FERROCARRIL DE TACORA, EL MÁS ALTO EN EL MUNDO.Uprostřed stojí kamenná bouda přikrytá kusy rezavého vlnitého plechu. Dva mladší policajti to tady evidentně znají. Jde skutečně o velmi rudimentární lázeňskou architekturu. Člověku se nemohou nevybavit scénky z filmu Svéráz národního lovu. Četníci praví, že tady budeme moci přespat. Teď se ale pokračuje dál nahoru, máme si vyskočit na korbu jejich Toyoty. Vystoupáme prý až k místům, z nichž se pod vrcholem Tacory zhruba do konce 60. let minulého století dobývala síra. Jejich Hilux má terénní zpřevodování i nekompromisně off-roadové pneumatiky. Předvedou nám, co lze s vozem v této nadmořské výšce a ve zdejším terénu dokázat. Pro dva zbývající četníky to bude taky první návštěva.
Zážitek máme nejen z okolních hor, sirného zápachu, ale i z toho, jak bravurně policajt řídí. Auto i s šesti chlapy na palubě hbitě vyráží do příkrého svahu pokrytého štěrkopískem. Nechce se věřit, že se sem dá dostat autem. Na několik desítek metrů se ocitáme i na peruánském území. Nevíme co dřív, zda se držet zuby nehty, nebo se jen dívat, anebo se pokusit alespoň o fotku či krátké video. Jsme na místě – autem do 5150 metrů - okolo jsou zachovalé zbytky lanovky, jejíž pomocí se vytěžená síra svážela dolů z kráteru. V době největší slávy fungovala kolem hory celá síť lanovek. Nejvýše položená továrna na světě!
Všichni pořizujeme vzpomínkové fotky. I bručounovi z Valdívie se ve tváři zračí úžas. Pod dojmem z jízdy se chlapů ptám, co jim říká Dakar. Jeden z mladíků okamžitě reaguje, že je do Dakaru blázen. Zajímají ho hlavně kamiony, při zmínce o značce Tatra neváhá ani vteřinu. Jezdí se vždy podívat, když se závodníci potýkají s dunami v okolí Copiapó.
Jsme zpět u provizorních koupelí. Naši průvodci napouštějí vodu do bazénu a chvíli konverzujeme v horké lázni. Skoro jako v Maďarsku… Až se budeme nazítří vracet, máme se zastavit a dát vědět, že opouštíme jejich rajón. Četníci odjíždějí a my ještě chvíli vychutnáváme lázeňský přepych. Slunce už zmizelo za masivem Tacory a nastupuje chlad. Na rozdíl od koupele není naše večeře nijak povznášející – čínská polívka a párky. Na tuto lahůdku už Martin dnes nemá … od zacpaných dutin ho bolí hlava a necítí se v optimální formě.
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z Visviri do opuštěné oficiny v Aguas Calientes (4550m) pod sopkou Tacora (5980m). Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
