Salar de Surire – přírodní monument
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Andy | Chile | Jižní Amerika | Salar de Surire | Termas de Polloquere
Noc byla opravdu nekonečná a otlačená záda ji ještě prodloužila. Nad ztichlým a potemnělým salarem se vznáší pára unikající z nesčetného množství horkých pramenů. Slunce ještě nepřekonalo bariéru hor. V cestě mu stojí mohutný Cerro Lliscaya (5634m). Spacáky pokrývá jinovatka. Nazouváme zmrzlé boty a sjíždíme k jezírku uvařit snídani. Martin věří, že dole u vody bude podstatně tepleji. Termas de Polloquere mají údajně teplotu vody kolem 66 stupňů. Tyto „rustikální lázně“ jsou bohaté hlavně na síru, vápník, sodík a hořčík. Příznivé lázeňské účinky má i bahno. Údajně se jedná o jedny z nejteplejších pramenů v Chile. Ranní koupel však pro tentokrát oželíme.
Slunce začíná hřát. Z piknikového stolku odtává silná vrstva jinovatky. Užíváme si probouzející se den s hrnkem horkého čaje v ruce. Kolem půl desáté vyrážíme prozkoumat Salar de Surire. Název pochází z kečuánštiny, v níž suri znamená ñandú. Surire je tedy místo, kde se zdržují pštrosové ñandú, či země ñandú. Charakterističtějšími obyvateli salaru jsou však plameňáci (plameňák chilský, andský a Jamesův).
V blízkosti pisty, tedy u okraje salaru, je povrch suchý. Sjíždíme blíže k zavodněným místům, kde pozorujeme stoupající páru a barevné vodní plošky. Zastavujeme v bezpečné vzdálenosti. Zapadnout do bahna by byla hotová katastrofa.
Salar de Surire leží v nadmořské výšce kolem 4250 metrů ohraničený dominantními vrcholy na severu Arintika (5585m) a Pukintika (5740m) a na západě Lliscaya (5634m). Zabírá plochu 15657 hektarů. Za svůj vznik vděčí geologické události z přelomu třetihor a čtvrtohor. Tehdy došlo k vertikálnímu posunu (poklesu) zemských desek a následnému nahromadění vod, které se stékaly v místě budoucího salaru. Při tomto procesu vznikly četné horké prameny a rovněž sopečné útvary Cerro Oquecollo a Chancalla. Později, koncem čtvrtohor, se dramaticky změnilo klima i hydrologické podmínky a vytvořila se mohutná solná planina. Nadmořská výška, sucho a extrémní výkyvy teploty neumožňují přílišnou rozmanitost divoké květeny. Nejcharakterističtější je paja brava a také chachacoma, která se používá v lektvarech proti výškové nemoci. Z dřevin se vykytuje středně velký strom la Queñoa, který dokáže obhájit život i ve zdejších výškách nad 4000 metrů.
Postupně zastavujeme u třech zcela odlišných míst. První je charakteristické horkými potůčky vody, malými modrozelenými jezírky a nízkým žlutohnědým mechem. K druhému místu podnikáme dlouhou procházku. Postupně přibývá jemné bílé mazlavé bahno. Bahno vytváří osmiúhelníkové obrazce a táhne se do obrovské dálky. Naprosto dokonalá rovina. Až tato oblast proschne, bude zřejmě možné pozorovat charakteristické obrazce vytvořené solí. Místy se již objevuje pevnější slaná krusta. Popojíždíme kolem saliniště na další místo. Těšili jsme se na pozorování života na salaru a tady máme jedinečnou příležitost. Obří hejna plameňáků. Zdržují se však v hloubi salaru na vzdálené straně vodní plochy pod mohutnou kulisou jednoho z okolních vulkánů. Snažíme se přiblížit s dalekohledem v ruce. Kolem pobíhají plaché vicuně.
Podle CONAF (Corporación Nacional Forestal, organizace, která se stará mj. o správu chilských národních parků a chráněných území) je Salar de Surire jedním z nejpříhodnějších míst pro hnízdění plameňáků v Chile a také nejstabilnější z hlediska dostatku vody a množství ptáků, kteří se sem přicházejí rozmnožovat. Zdržuje se jich zde až 30 000. Od roku 2011 je na salaru v provozu meteorologická stanice, která sleduje hlavně údaje o množství srážek a hydrologických podmínkách, protože plameňáci jsou velice citliví na přísun dešťové vody, díky níž mají potom v salaru dostatek potravy. CONAF provádí i kroužkování plameňáků a snaží se zjistit více o jejich životě a pohybech v andském regionu. V posledních deseti letech CONAF okroužkoval na tři a půl tisíce plameňáků chilských (Phoenicopterus chilensis), z toho přes patnáct set ze Surire. Vzhledem k dlouhověkosti těchto ptáků – dožívají se až 30 let – jde o solidní základ pro jejich zkoumání.
Den se za chvíli překlopí do druhé poloviny a my bychom rádi našli stanici CONAF v osadě Surire. GPSka ovšem tvrdí, že žádná taková vesnička nebo osada neexistuje. Nepříliš podrobná mapa, kterou jsme sehnali ještě v Evropě, ukazuje znak CONAFu, ale určit nějak přesněji jeho polohu je nemožné.
Pisty jsou zatím slušné, přibývá však úseků, kde se přece jen hodí auto s vyšším podvozkem. Stojíme na hlavní křižovatce západního okraje Salaru se Surire. Pojedeme na sever? Do Národní rezervace Las Vicuñas (Reserva Nacional Las Vicuñas)? Nebo se budeme ještě chvíli toulat po okolí Salaru de Surire? Ještě se tu chvíli zdržíme ... stáčím volant a nabíráme jiho-západní směr. Pista A-251 na Mulluri ...
