Průlet po Ruta de las Misiones
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Belén | Chile | Codpa | Huara | Jižní Amerika | Pampa de Tamarugal | Pozo Almonte | Putre
V Aguas Calientes nelze den začít jinak než koupelí v horkých pramenech. Tím spíš, že trochu mrzne. Jako špunt v kamenném bazénu slouží skleněná lahev obalená kusem hadru. Střecha z prohnilého vlnitého plechu se sice pomalu bortí, ale jsou to prostě termas a voda nemá chybu. Z koupele se nechce ven. Slunce se už ale přehouplo přes hradbu hor, tak musíme jet. Sjezd jde dobře, na podruhé a zkraje dne se terén vždycky zdá zvládnutelnější, než při prvním šoku. Povinně zastavujeme u carabineros. „Nos estamos viendo en diez años más“, směje se četník v narážce na naši včerejší zmínku, že poprvé jsme Chile navštívili před jedenácti lety.
Po pistě A-23 směřujeme na Humapalcu a dále k Putre. Po pár desítkách kilometrů nám v cestě leží mohutný kaňon – Quebrada Allane. Na kontrolním stanovišti carabineros u obce Coronel Alcérreca se chceme jen ujistit, zdali držíme správný směr. Četník je však trochu z jiného těsta než jeho kolegové z Tacory a situace nečekaně využívá k tomu, aby nás prolustroval. Na stanici musíme předložit veškerou dokumentaci od auta, pasy. Ptá se, jestli jsme geologové, nebo dokonce, jestli jsme ženatí. Jak vidno, stát to zde stále drží pod kontrolou. Žádná dekadentní Evropa. Anebo je prostě rád, že vidí živáčka, tak si chtěl pokonverzovat.
Krajina je přímo spektakulární, klesáme až na samé dno quebrady (3600m). V jednom úseku bagr odstraňuje z cesty popadané balvany. Musíme přebrodit. Jen kousek nad upraveným brodem se tu spojují říčky Azufre a Colpitas, aby dále pokračovaly pod společným jménem Lluta. V tuto roční dobu to nebude problém. Svislé pravítko před brodem ukazuje, jaký typ auta může při dané výšce vody projet. Míjíme krásné skalní útvary, nádherně vybarvené vrstvy sedimentů a v prudkých serpentinách opět nabíráme ztracenou výšku tří set metrů.
Údolí Lluta a Azapa jsou nejdůležitějšími živiteli přístavní Aricy. Mají vodu, největší poklad pouště. Řeka Lluta je spíše potok, navíc mírně slaný. Blíže k Arice je dno údolí sytě zelené a osídlené rolníky, kteří tu pěstují převážně pícniny jako alfalfa (tolice vojtěška – Medicago sativa). Obě údolí byla osídlena dávno před příchodem kolonizátorů. Arica a okolí jsou do jisté míry světovým unikátem. Nejen proto, že je tu nakupena jedna kultura na druhé, že vedle pohřebiště jedné kultury je hned pohřebiště kultury jiné, a často i dvě různá pohřebiště ve vrstvách nad sebou. Jedinečnost zdejších nalezišť starých indiánských kultur (tiwanacká, San Miguel - Chinchorro, Gentilar, Maita, Cabuza atd., jejich výčet můžeme zakončit místní formou kultury kečujských Inků) tkví v tom, že se zde vlivem klimatu zachovalo neporušené prakticky vše, co bylo do hrobů vloženo. Hezkým příkladem je archeologické muzeum San Miguel de Azapa, které jsme navštívili již minule. V jeho sbírkách jsou k vidění nejstarší mumie na světě - kultura Chinchorro.
Na druhé straně kaňonu projíždíme pod mohutnými srázy Nevados de Putre (také známý jako volcán Taapacá). Lehce ojíněné vrcholky sahají až do 5890 metrů. Míjíme dopravní značku s údajem 5 250 m.n.m. Nesmysl. Možná i lákadlo na turisty. Údaj je určitě přehnaný, GPS ukazuje „pouze“ 4800 metrů. Kdyby to byla pravda, snad bychom i zapomněli na své pohodlí a udělali si procházku o pouhých šest set metrů výše. Ale ne. Bláhová úvaha. Je to celý kilometr a před námi dlouhá cesta.
V Putre marně hledáme internet. Na ulici Baquedano je vše zavřeno. Jdeme na polívku do restaurace KuchaMarka. Je obsazená vojáky z místní posádky, věříme proto, že nezklame. Avšak polévky v miniaturních miskách za cenu nijak lidovou umenšují počáteční optimismus. Měli jsme jít na jistotu do hostalu La Paloma, tam udržují neměnnou kvalitu již spoustu let. Po obědě chceme pokračovat směr Zapahuira a dále na jih. Má jít o nejkrásnější úsek Ruta de las Misiones.
Míjíme odbočku na vesničku Socoroma a na úrovni Zapahuiry najíždíme na asfaltové serpentiny silnice A-31. S nižší nadmořskou výškou je krajina příjemnější, nabyla více středomořského rázu. Dokonce jsou tu vzrostlé eukalypty a drobná políčka přiléhající k vesnicím. Záhy však přichází zklamání, neboť vesnice se proměnily. Drsná krása nejvyšších partií Altiplana je pryč. Projíždíme Murmuntani a Chapiquiñu, obce, kde pobýval během svého etnografického výzkumu v roce 1967 Václav Šolc a o jejichž bezprostředním okolí pojednává jeho kniha Pod chilskými sopkami (vydána v r. 1969). První větší osadou je Belén, má opravené kostely i většinu domů.
Belén byl založen Španěly na andské vysočině (precordillera) v první polovině 17. století. Místo bylo vybráno kvůli výhodným klimatickým podmínkám na cestě k Potosí přes údolí Azapa. Belén si zachovává koloniální uspořádání ulic, z nichž některé jsou zpevněné a s vodním kanálem uprostřed. Vesnice je obklopena holými kopci, pastvinami a eukalypty. V centru města je třístupňové náměstí. V okolí se nacházejí zbytky předhispánských opevnění, tzv. pucarás. Ancopachane a Chajpa propojené stezkami se zachovalejšími opevněními Huaihuarani a Incahullo (6km západně od Belénu), které jsou na seznamu chilských národních památek.
Codpa je město předhispánského původu ukryté na dně rokle Vítor. Hlavní devizou je mírné podnebí a čistá voda. Údolí je pozoruhodné svou úrodností. Daří se tu ovocnářství, zvláště pak pěstování pro nás exotického plodu guave. Místo proslulo také produkcí silného a chutného vína pintatani (též pintatane). Obci dominuje kostel San Martín de Tours a kousek níže pod Codpou lze obdivovat petroglyfy Ofragia.
Průdovce ke stažení (29MB, PDF): Guía de viaje
Odkaz na webové stránky: www.rutadelasmisiones.cl a také www.rutaspatrimoniales.cl.
Střediskem Belénu je pochopitelně kostel a stupňovité náměstí. Kostely jsou zde dokonce dva. Nově opravený kostel de la Virgen de Candelaría na třetím nejvyšším patře náměstí a starší kostel de Nuestra Señora del Carmen na spodním stupni náměstí. Zajímavý je portál z kamenných kvádrů staršího kostela, který je zdoben starošpanělskými znaky. Po obou stranách vchodu jsou dva široké pruhy zvláštního reliéfního ornamentu. Nezdržujeme se však dlouho, neboť odpoledne pokročilo.
Ani Saxamar a Tignamar (též Ticnamar) nám nestojí za delší zastavení. Od řeky Tignamar zase stoupáme prašnými serpentinami. Krajina se opět mění a přechází v poušť s prvními kandelábrovitými kaktusy. Stáčíme se k jihu na A-35. Příjezd do Codpy bere dech. Stezka se nejprve natolik zužuje, že snad ani dál nemůže vést. Jedeme dnem hlubokého kaňonu. Co budeme dělat, když se tady setkáme s protijedoucím autem? Za pár okamžiků se ale před námi rozevírá dokonalá pouštní oáza na dně Quebrady de Vítor.
Zíráme na přepychový hotelový komplex Codpa Valley Lodge. O ubytovací kapacitu tu evidentně není nouze. Je sedm hodin a blíží se soumrak. Přesto hrubě chybujeme a nezůstáváme na noc. Jen se procházíme, nasloucháme živé hudbě znějící z jedné z restaurací. Váháme. Ale ne. Něco nás pořád žene dál, snad nám stovky kilometrů v autě úplně otupily mysl. Až kus za Codpou na sebe hledíme a uvědomujeme si chybu. Nejsme schopni se vrátit, přestože víme, že po výjezdu na panamericanu budou s noclehem potíže. Po liduprázdné asfaltce tedy pokračujeme k Ruta 5. Kamiony a autobusy silně oslňují, v průzračném vzduchu vzdálenost od protijedoucích aut nepříjemně mate. Ke klidu nepřispívají ani nedostatečně označené práce na silnici.
Řízení začínám mít plné zuby, dnes to bude přes 500 km po technické trati. Náš severní okruh chilským Altiplanem se po šesti dnech symbolicky uzavírá v Huaře. Obhlížíme možnosti noclehu, ale v hotelu je plno a nevypadá to bezpečně. Drsná kamioňácká noclehárna. Musíme pokračovat. Zkoušíme, zda by se nedalo zalehnout pod širákem v Pampa del Tamarugal. Nemožné, mezi stromy je oraniště a poletuje tu podivný bodavý hmyz. Dojíždíme až do Pozo Almonte a instinktivně na konci obce nacházíme jakýsi hostal kousek vpravo od hlavní silnice. 25 000 pesos i se snídaní; včetně parkování v uzavřeném dvoře. Po onom zlém zaváhání v Codpě můžeme být rádi, že jsme dopadli aspoň takto. Kolem hlavní ulice to ještě žije. Jdeme na internet, od příletu do Iquique jsme se neozvali domů.
GPS
Ke stažení jsou k dispozici tři soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z opuštěné oficiny v Aguas Calientes (4550m) pod sopkou Tacora (5980m) do střediskové obce Putre. Pak jsme zapomněli zapnout GPS a tuto chybu jsme napravili až po přibližně 60 kilometrech před obcí Belén, kde navazuje druhý záznam trasy až do Pozo Almonte. Celková najetá trasa byla 515 kilomentrů. Třetí soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
