Přískoky vpřed! Z Evropy do Iquique
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Arica | Bolívie | Chile | Iquique | Jižní Amerika | La Paz
Cestu tentokrát startujeme každý odjinud, Martin z Prahy, já z Bruselu. Sraz je ve čtvrtek 10. dubna na Heathrow. K bruselskému letišti Zaventem se raději přibližuji už ve středu večer, abych se vyhnul brzkému rannímu vstávání a případně nedopadl jako Martin, který odlet z Prahy málem zaspal. Dorazil jsem z jihovýchodního cípu Belgie a kontrast se šmrncovní a dynamickou Lovaní nemůže být větší. Ráno jsem vlakem na letišti za pouhých 15 minut. Airbus A319 British Airways odlétá bez zpoždění v 9h45. Poprvé na Heathrow. Překvapuje mě přehlednost letiště, dobrá organizace a všudypřítomní asistenti nabízející radu nejistým cestujícím. Letiště se mi nezdá tak chaotické, jak se o něm často píše. Cestou mezi terminály se kochám množstvím majestátních B747 a A380. Martin je už zde – kamarádovi, který jej vezl na ruzyňské letiště, se ho naštěstí podařilo vzbudit. Do dvou do rána totiž krmil GPSku daty a po slabých dvou hodinách spánku na budík vůbec nereagoval ...
U gejtu v terminálu 3 je připraven Boeing B777-300 American Airlines. Odlet do Miami plánovaný na 12h15 by nemělo nic komplikovat. Palubní posádka je klasicky americká – věkový průměr tipujeme kolem 55 let, takže dívat se lze tak jedině na něco z palubní videonabídky. Leč ani to nebude stát za moc, trefili jsme totiž na poněkud omšelejší interiér a zjišťujeme, že na dobrých deset let staré obrazovky se nedá dívat. Servis taktéž podle amerických zvyklostí – slabota. Zbývá tedy načítání průvodce a nuda.
Devět hodit letu se zdá nekonečných. V Miami jsme v 17h00. Nastává očekávaný opruz. Dvě hodiny čekání na imigrační kontrolu; ve frontě je kromě španělštiny hodně slyšet ruštinu. Následuje vyzvednutí batohů, které sice jsou odbaveny až do cílového La Paz, ale při prvním vstupu na americkou půdu si bagáž prostě všichni musí vyzvednout. Aspoň se člověk ujistí, že batoh cestuje s ním. O kus dál zátěž zase odhazujeme na pás a šouráme se ke gejtu. Po dlouhých letištních chodbách se člověk může nechat povozit i všudypřítomnými elektrovozítky. Je zřejmé, že nejsou určena ani tak pro invalidy, jako spíš pro zdravím překypující Američany nad 150 kg živé váhy. Potřebujeme koupit vodu. Martin hodlá za dva litry životodárné tekutiny zaplatit připravenou desetidolarovkou. Nákup však stojí 10,60. Už i v Americe je draho jak na Ruzyni. Do odletu zbývají tři hodiny a dostavuje se spánková agónie. Martin pospává, já hlídám věci a věnuju se tupému people watchingu. Ovšem ani tato činnost zde Evropana příliš netěší – z estetického hlediska jde spíše o obludárium…
Blíží se třiadvacátá hodina. Do La Paz nás přepraví Boeing 757. Je plno. Posádka kompletně hispánská, od Miami prostě začíná kralovat španělština. Odlet ve 23h10. Noční servis nestojí za řeč, důležité je pokusit se o spánek.
Ráno, 6h00 místního času. Finální přiblížení. Náš letoun se bezpečně snáší na přistávací dráhu letiště El Alto nad La Paz. Klesání z letové hladiny bylo o poznání kratší, přistáváme totiž ve 4058 m nad mořem. Nevyspaní, malátní a dehydrovaní pomalu absolvujeme imigrační procedury. Několika spolucestujícím se dělá špatně, ale zdá se, že nic dramatického. Problémy s výškou u většiny lidí řeší rychlý přesun do mnohem níže položeného centra La Paz. My však na letišti musíme přežít pětihodinové čekání. Posedáváme, kupujeme dostatek vody a zdá se, že do odletu vydržíme. Možná že trochu pomohl dlouhý čas strávený na cestě – tlak v kabině letadla je něco přes 2000 m, tak to třeba byla taková miniaklimatizace.
Do Iquique pokračujeme Airbusem A320 společnosti Sky Airline. Stroj je skoro prázdný, posádka vypadá profesionálně až přísně. Krátce po startu v 11h40 následuje přelet And: Sajama, Nevados de Payachatas (Parinacota a Pomerape) a Guallatiri jako na dlani. Fascinující pohled. Naše letová hladina prakticky odpovídá výšce okolních vrcholků – 6000m. Po půlhodince přistáváme. Nikoliv však v cíli cesty – teprve mezipřistání v Arice. Vstupujeme na území Chile, kromě cestovních dokladů nás tedy čeká i kontrola dovozu potravin. Zažívám drobný incident … z Evropy vezu stále dvě jablka, která jsem nemoudře neuvedl v příslušném formuláři. Kontrolor SAG (Servicio Agrícola y Ganadero) není příjemný, ale naštěstí z toho nedělá kovbojku – jablka vyhazuji do koše a formulář vyplňuji znovu. Můžeme pokračovat. Vystřídala se i posádka, takže přelet podél pobřeží s čerstvými silami. Tlak na hladině moře nám okamžitě velmi prospěl, nálada se zlepšila, cíl se blíží.
Bude po zemětřesení v Iquique vše fungovat? Hlavně aby bylo auto – jeho zařizování dalo dost práce. Poslední půlhodinový přelet a v 15h00 přistáváme na letišti Diego Aracena (Cavancha/Chucumata) asi 45 km jižně od Iquique. Od odletu z Prahy a Bruselu uplynulo dobrých 40 hodin. Batohy máme a na přepážce Europcaru už o nás vědí. Venku stojí řada červených camionet – jedna Toyota Hilux je pro nás. Ročník 2014, nemá najeto ani 10000 km, ale lak už nese stopy místních prašných cest. To tady ale nikomu nevadí; doufáme, že nebude vadit ani po dvou týdnech při vratce na letišti v Antofagastě.
Adrenalin stoupá, v Iquique je třeba rychle nakoupit zásoby a ve městě se vůbec nezdržovat ...
