Paso Jama – brána do Argentiny
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Argentina | Chile | Jižní Amerika | Paso Jama | Purmamarca | Salinas Grandes | Salta | San Salvador de Jujuy
Po noci strávené u západního okraje Valle de la Luna projíždíme kolem půl osmé ztichlým San Pedro. Agentury vozící turisty po okolí už jsou pryč a zbytek osazenstva se naopak ještě neprobudil. Stoupáme k Paso de Jama a s potěšením si uvědomujeme, že jet po této silnici za tmy by byla další hrubá chyba. Okolní scenérie totiž stojí za to. Vlevo se vypínají Licancabur (5920m) a Juriques (5704m). Nažloutla barva pouště ustupuje červeným odstínům, písek mizí a střídá ho štěrk.
Pozorujeme laguny na říčce Quepiaco, zvětralé skalní útvary vymodelované erozí do bizarních tvarů. Krajina připomínající obrazy Salvadora Dalího poblíž Salaru de Tara nás svojí výstřední krásou nutí sjet z dokonalé asfaltky. Zajíždíme až ke skalám Monjes de la Pacana. O zapadnutí se zde bát netřeba, turistické agentury ze San Pedra to tady brázdí s mikrobusy. Jsme v rozsáhlé přírodní rezervaci Los Flamencos, resp. v její oblasti nesoucí jméno Salar de Tara y Aguas Calientes I. Nádherné místo, kde bychom dokázali strávit mnoho času, ale dnes musíme pospíchat. Zhruba 30 km před argentinskou hranicí se nabízí velké kamenné odpočivadlo nad Salarem de Quisquiro. Kvůli předpokládané pohraniční kontrole uklízíme v autě a před polednem si dopřáváme mohutný brunch, abychom co nejvíce ujedli z předimenzovaných zásob. Skenování na hranicích se obáváme natolik, že spoustu potravin stejně raději vyhazujeme.
V poledne jsme na hranici. Loučíme se s Chile. V indiánském jazyce, aymarštině, znamená čili konec země. My jsme právě na konci první etapy našeho putování. Nejsevernější hraniční přechod mezi Chile a Argentinou Paso Jama (4200m) je v obležení. Vypadá to na pěkné zdržení – autobusy, fronty čekajících, není jasné, kam se zařadit. Ve frontách na formality vládne chaos. Nevíme, jak začít. Nějaký chlápek nám udává směr. Nejprve chilská výstupní kontrola, pak vstupní argentinská, k tomu úřad pro kontrolu potravin (SAG). Martin tyto situace špatně snáší a začíná se lehce vytáčet. Některé rodiny se navíc snaží „nenápadně“ předbíhat. Celkem je třeba absolvovat čtyři přepážky. Konečně můžeme ven, najíždíme před závoru a chlapík kupodivu jen symbolicky ohmatává batohy a nahlíží do auta. Hned za hranicí je benzinka YPF, ale netankujeme. Cena nafty je zklamáním. Těšili jsme se na větší láci. Litr nafty je za 10 argentinských pesos (cca 1 USD).
Krajina je zprvu plochá a fádní, stejně jako dokonalý povrch silnice č. 52. Postupně ale přicházejí barvy, skály a serpentiny. Kolem silnice se popásají lamy, občas krávy, koně a osli. Přibývá i fotogenických kaktusů. Informační kiosek v osadě Susques je zavřený. Stále přibývá zeleně a s ní i dobytka. Naše předvýjezdová příprava nestála za moc, takže obrovské saliniště – Salinas Grandes – je pro nás překvapením. O to větší z něj máme radost. Kdyby si člověk jen odškrtával položky na seznamu zajímavostí, nebyl by to takový zážitek … Obrovská solná pláň je v obležení turistů, tentam je samota chilského Altiplana. Stánky se suvenýry, restaurace a snad i hotel. Je cítit vůni připravovaného asada. Popojíždíme po solné krustě a snažíme se tu nádheru nějak zachytit. Co takhle dát si speed record?
Po návratu k silnici na nás mává stopující holka s klukem. Stopaře se nám nejprve nechce brát, protože na zadních sedadlech máme batohy, ale nakonec k nim couváme a nabízíme místo na korbě – mladí porteños jsou nadšení. Chtějí potáhnout do zhruba 60 km vzdálené Purmamarky. Jako drobnou kompenzaci za nepohodlí jim posíláme pivo. Úsek ze Salinas Grandes do Purmamarky je úchvatný. Serpentinami se nejprve stoupá do sedla ve výšce 4150m a potom následuje neskutečný sjezd na dno kaňonu. Purmamarku turisté vyhledávají pro nádherné sedmibarevné skály (Cerro de los Siete Colores) nad městem, tradiční řemeslnou výrobu a také jako výchozí místo pro poznávání okolních salinišť, lagun s růžovými plameňáky nebo archeologických nalezišť. Vysazujeme stopaře a dál už pokračujeme po obyčejné asfaltce.
Pokračujeme už po obyčejné asfaltce. Provoz se nehezky zahušťuje. Je Velký pátek a člověk by řekl, že tak katolická země by jej mohla světit. Přesto nás zdržuje množství starých náklaďáků. Místy musím přejíždět dvě až tři žluté plné čáry. Rádi bychom do Salty dorazili za světla. Začíná to být otrava. Štěstí, že se můžeme obdivovat rozmanitosti přírody. Klesáme a cestu najednou lemuje hustá vegetace bující ve vlhkém podnebí. Na výjezdu ze San Salvador de Jujuy, hlavního města provincie Jujuy, necháváme za zády kaňon Humahuaca a váháme, zda pokračovat po rychlostní silnici, nebo jet cornisou (č. 9). Martin radí cornisu, ale času je málo, pokračujeme po rutě č. 66, která za chvíli přechází téměř v dálnici. Mapu oblasti nemáme, musíme vystačit s malinkou obrazovkou Garmina. Stále nám schází 120km do cíle dnešní etapy.
Pár desítek kilometrů před Saltou už držíme solidní rychlost. Pak ale přichází zádrhel – je před námi mýtná brána. A my nemáme mince. Od Paso Jama nebyla možnost vyměnit argentinské pesos. Uvidíme, co na to dáma za pokladnou.
„Dobrý den, bude to za 4 pesos, prosím.“
„Dobrý den. Můžeme zaplatit v jiné měně? Máme eura, dolary, bolivianos, chilské pesos.“
„Bohužel ne“, usmívá se příjemná paní pokladní.
„A kartou by to nešlo?“
„Bohužel, jenom argentinské pesos.“, říká paní po krátké konzultaci s velením.
„Tak to máme asi problém.“
„Ale ne. Vítejte v Saltě. Šťastnou cestu!“
Moc sympatická dáma. Děkujeme. Později zjišťujeme, že v bankách cizincům stejně cizí měnu nevymění. Pod námi se rozkládá půlmilionová Salta. Rozlehlostí města jsme po dnech strávených v řídce obydlených krajích či v úplné pustině trochu zaskočeni. Ale s pomocí Martinovy GPS zdárně dojíždíme až na hlavní náměstí Plaza 9 de Julio. Náš deset let starý Lonely Planet řadí hotely na náměstí do kategorie mid-range. Jdu to obhlédnout. Ceny jsou 800–900 pesos za pokoj. To je příliš. Parkujeme v krytém parkovišti bývalého kina Guienes přímo na centrálním náměstí. Hlídající kluci praví, že peníze se dají vyměnit leda (a nejlépe) u veksláků, kteří postávají kolem náměstí. Fajn, za velké dolarové bankovky nabízí kurz 10 pesos/1 USD, při malých bankovkách je kurz kupodivu méně výhodný. Měli jsme za to, že tento druh obchodníků většinou o velké bankovky nestojí .... Velké eurobankovky jsou za 13 pesos. Měníme 60 dolarů a hledáme levnější bydlení.
Kousek od stanoviště veksláků, na ulici Balcarce, je Hostal Alcázar. Recepční je zkušený vyjednavač. Má prý jen pětilůžák, později nás může přestěhovat do dvoulůžkového. Po několika minutách končíme na 172 dolarech za tři noci včetně chráněného parkoviště. Parkoviště je hned na druhé straně bloku. To se snadno řekne, ale v přehuštěném provozu a změti jednosměrek se ztrácíme. I přesto, že Salta přísně dodržuje členění zavedené konkvistadory do čtvercových pravidelných bloků, za boha nemůžeme parkoviště najít. Chytáme trochu nerva. Je tma, večerní provoz v plném proudu a kroužit se dá jenom v jednosměrkách – zácpy, chaos, policajti, autobusy, klaksony. Nakonec zjišťujeme, že ulice, v níž se parkoviště skrývá, se už v tomto úseku nejmenuje 20 de Febrero, nýbrž Ituzaingó a naše ulice Balcarce zase plynule přechází ve Floridu! Když už tak pořád kroužíme kolem našeho veksláka, měníme přes okýnko ještě 100 dolarů (kurz 9 pesos). Ani nebylo třeba vystoupit z auta. Systém funguje dobře. Konečně si všímáme žluté železné brány parkoviště. Je skoro devět. Po několika dnech sprcha a hurá do města. Katedrála je ještě otevřena, v hospodách to bzučí jak ve včelích úlech a ty nejlepší jsou přímo na ulici Balcarce. Co víc si přát! Enjoy Salta!
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy ze San Pedro de Atacama přes hraniční přechod Paso de Jama do argentinské Salty. Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
