Parinacota
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Caquena | Chile | Jižní Amerika | Lauca | Parinacota | Pomerape
Ráno vstáváme kolem osmé. K snídani madam nabízí smažené vejce, sýr, nebo chléb s marmeládou. Porce není velká, ale stačí to. Ve zdejších nadmořských výškách je zbytečné se přejídat. Před devátou už čekáme, až otevře banka. Kurz je 543 pesos/USD. Paní domácí platím za ubytování 20000 pesos a vyrážíme směr Guardería Las Cuevas. První lidé se zde údajně začali usídlovat již před 9500 lety a místo se tudíž stalo i důležitým archeologickým nalezištěm dokládajícím počátky osídlení. Škoda, že duch místa je zde obtěžován blízkostí hlavní frekventované silnice, která oblast rozdělila ve dví.
Jeden ze čtyř upravených značených chodníčků v Národním parku Lauca je právě zde. Další jsou u jezera Chungará, laguny Cotacotani a čtvrtým je stezka Chacu. Obcházíme si celý okruh, prohlížíme naučné texty a na vysutých mostech překračujeme i chráněný bofedal. Dokonce tu mají pro zájemce i malé kryté lázně s horkými prameny. O kus výše sjíždíme z hlavní silnice č. 11 do obce Parinacota. Jsme ve výšce 4392m a 180 km východně od Aricy. Víska patří mezi památkově chráněné objekty. Všude je patrná snaha o zachování života v odumírajících vesničkách, či alespoň o uchování jejich architektonického odkazu. Je ale vidět, že stát nejenže opravuje historické budovy, ale snaží zde udržet alespoň nějaký život taky investicemi do modernější infrastruktury. Je tu zbrusu nová zásobárna pitné vody, jako v okolních vesničkách nechybí solární panely, a díky nim ani levné diodové osvětlení a spojení se světem. Otevřeno má prodejce suvenýrů i potravin.
Parkujeme u bíle nalíčené prosté budovy stojící přímo naproti kostelíku. Při jeho vyobrazení se přidržím popisu, jaký mu věnoval ve své knize Pod chilskými sopkami Václav Šolc: „ ... vedle kostelíka stojí masivní zděná zvonice, také bílá, se čtyřmi starými měděnkou zelenými zvony pod stříškou. Před kostelíkem je jakýsi zděný altánek nebo kaplička, s bílým, alabastrovým hrubě tesaným křížem uvnitř. Kostelík sám chová staré nástěnné malby a misál z 18. století. Celý areál kostela je obehnán asi dva a půl metru vysokou zdí s hlavní branou před vchodem do kostelíka a dvěma postranními menšími brankami. To nejhezčí je právě na té zdi. Celá přední strana zdi a velké části zdí postranních jsou v určitých vzdálenostech posázeny kamennými figurkami, tak 35 až 50 centimetrů vysokými. Figurky jsou prací indiánských kameníků, snad také z 18. století, a jsou to rozkošné ukázky indiánského naivního umění. Zde je indiánská představa anděla a nad levým postranním vchodem je nejhezčí figurka ze všech, nějaký světec, zřejmě biskup v mitře, roztomile zavalitý, s širokým indiánským obličejem.“
Václav Šolc byl i velkým znalcem domorodých jazyků, včetně aymarštiny. Zpočátku nedokázal rozluštit první část složeniny, kterou tvoří název obce Parinacota. Slovo kota nebo quta znamená jezero. Jeho odhad, že půjde o něco jako Labutí jezero, byl velmi blízko. Po rozhovoru s místním obyvatelem, Indiánem jménem Katakora, zjistil, že slovo parina znamená plameňák. Tedy jezero plameňáků. Menších vodních ploch je v okolí mnoho. Vesnici pak od stejnojmenné sopky odděluje plocha jezera Cotacotani (v aymarštině místo jezer). Jde o více jezer, která jsou navíc poseta množstvím ostrůvků a vzájemně propojená úžinami. Cotacotani se však od jezírek vedle vesnice podstatně liší. Nenalezneme tu žádné žlutozelené pastviny. Žádný bofedal. Jen kamení a skály a odraz sopky na hladině. Krása až neskutečná, nepřirozená. Klid a ticho, které smějí narušit pouze vznášející se kondoři.
Celé dopoledne nás provázejí místní urostlá dvojčata Payachatas – Parinacota (6348m) a Pomerape (6282m). Od silnice A-119 se odděluje směrem doprava úzká cesta. Podél barevných skalních útvarů a zeleného bofedalu s pasoucími se stády lam bychom se tudy pohodlně dostali k místu, odkud je možné stoupat do sedla mezi oběma sopkami. A pak už by stačilo jen si vybrat. My už jsme si směr zvolili. Jedeme do vesničky Caquena.
Pista je široká, občas ji využívají i náklaďáky, což nás trochu znervózňuje. Na spoustě míst se pracuje, ale desvíos nejsou příliš dlouhá. V osadě Caquena je stanice carabineros, škola, výrobna nepálených cihel, kostelík, kaplička nad vesnicí hřbitov a poutní místo s úžasným výhledem na dvojčata. Obrázek dotvářejí pasoucí se lamy na bofedalovém ostrůvku zeleně mezi vesnicí a sopkami. K hranicím Bolívie je to z Caqueny sotva dvě hodiny chůze. Dokonce tudy vede jedna z tradičních stezek skrze průsmyk Casiri do vesničky Sajama na bolivijské straně.
Severně z Caqueny vede široká štěrkopista. Po pár kilometrech dokonce najíždíme na zcela prázdnou asfaltku s bezchybným povrchem (A-123). Valíme si to v těsné blízkosti bolivijské hranice. Odděluje nás od ní jen údolí řeky Caquena (též Cosapilla) a skalní náspy na bolivijské straně ... míjíme maličké osady. Mezi nimi také osadu Ancopujo, kterou před pár lety proslavilo objevení jeskyně Hakenasa s kosterními ostatky, kamennými noži, hroty šípů či keramikou z období 11 500 let před Kristem. Další ze střípků mozaiky dokazující dávná osídlení těchto aridních oblastí ...
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy z obce Putre do osady Caquena. Druhý soubor obsahuje příslušné trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
