Jen trochu jedovaté pláže
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Antofagasta | Caldera | Cerro Paranal | Chañaral | Chile | Jižní Amerika | Pan de Azúcar | Taltal
Po krátké zastávce na pobřeží Tichého oceánu se náš okruh severem Chile a Argentiny pomalu uzavírá. Na závěr jsme naplánovali jeden z hlavních bodů itineráře – návštěvu astronomické observatoře na Cerro Paranal. Pak už přijde jen vrácení červeného Hiluxu na letišti v Antofagastě a odlet do bolivijského La Paz.
Snídaně v hotelu Fosil je skromná, skládá se z tradičně bídných severochilských surovin. Po krátké návštěvě kulturního centra Caldery, které bylo zbudováno v bývalé železniční stanici vyrážíme k panamericaně a směřujeme k Chañaralu. Městečko vypadá dost drsně. Stoupáme na vyhlídku nad městem, kde stojí místní dominanta – Maják milénia (Faro del Milenio). Všude nepořádek a střepy. Chudáci potulní psi, tanec mezi kusy rozbitého skla jim není co závidět. Hezky upravené a udržované je jen malé náměstí Plaza de Armas s dřevěnými budovami katolického kostela a sousedícího domu v koloniálním stylu, jaký je vidět zejména v Iquique.
Chañaral
Člověk se diví, proč zdejší bílé písečné pláže chañaralského zálivu nepřitahují více turistického ruchu? Později se dozvídáme, že na vině je těžba a hornická činnost, která stojí i za vznikem města v první polovině 19. století. Dnes již uzavřený důl v Potrerillos, nějakých 150 km proti proudu řeky Río Salado, postupně devastoval oceán a způsobil jednu mnoha chilských ekologických katastrof. V třicátých letech minulého století zde objevila americká společnost Andes Copper Mining rozsáhlé zásoby měděné rudy. Výsledkem extrakce pomocí chemických procedur není pouze měď, ale také toxické kaly bohaté na těžké kovy, jejichž koncentrace dosahují 20 až 50-krát vyšších hodnot, než může lidské tělo tolerovat. Retenční nádrže začaly brzy přetékat a řeka Salado byla využita jako přirozený odpadní kanál nesoucí kaly až do oceánu. V letech 1938 – 1989 bylo dle odborných odhadů spláchnuto do chañaralského zálivu 350 milionů tun odpadních sedimentů, které zde postupně vytvořily gigantickou toxickou pláž. A mnoho na situaci nezměnilo ani znárodnění dolů a vznik státní společnosti Codelco v roce 1971. UNDP prohlásilo Chañaral v roce 1983 za jedno z nejhůře znečištěných měst na světě. Přestože se prezident Ricardo Lagos v roce 2003 v zálivu pro fotografy vykoupal a společnost Codelco následně získala certifikát prokazující, že její činnost v dole El Salvador nemá negativní dopad na životní prostředí, zdravotní stav populace města svědčí o opaku. A jako perličku se později v národním parku dozvídáme, že zde byl v roce 2011 pitván lachtan s modrými kostmi!
Před odjezdem, abychom posílili své zdraví, pořizujeme v místním obchodě sýr a chleba a trávíme několik minut na internetu.
Pokračujeme k PN Pan de Azúcar ...
... zpět na panamericaně nás čeká rozhodnutí, zda sjet znovu k oceánu do městečka Taltal. Jsme mile překvapeni, Taltal vypadá o poznání lépe a upraveněji než Chañaral. Ač vznikal ve stejném období jako Chañaral a v jeho okolí byla bohatá ložiska dusičnanů, dnes zde panuje klid a město působí upraveným a udržovaným dojmem. Zdá se, že s ubytováním by zde nebyl problém. Nakonec se však po krátké procházce na náměstích Plaza de Taltal a Plaza del Tren rozhodujeme pokračovat do Antofagasty. Obáváme se totiž, že zítra, tedy v sobotu, by už mohla být plná chlapíků z těžebních společností a nebylo by se kde ubytovat. Sledujeme pobřežní silnici č. 1 – nabízí bezchybný asfalt a minimální provoz. Zejména za osadou Paposo, kde probíhala před Pacifickou válkou hranice s Bolívií, cesta ubíhá náramně. Ve srovnání s rušnou panamericanou jsme zvolili skvěle. Projíždíme kopci, které ukrývají biorezervaci Paposo. Místo je proslavené fotografiemi kvetoucí pouště. Míjíme odbočku k Cerro Paranal s malým letištěm hned vedle silnice a se soumrakem sjíždíme k Antofagastě.
Antofagasta
Po argentinské Saltě je pro nás Antofagasta na tomto tripu druhým velkým městem. Musíme proto zbystřit. Martin mě podle outdoorového garmina zkušeně naviguje do centra. Z ulice Baquedano zajíždíme do patrového parkoviště. O chvíli později se ukazuje, že patří k hotelu Ancla Inn. Na jednom z podlaží si na živobytí vydělávají divocí umývači aut.
Hotelová recepční nabízí dvoulůžák za 96 000 pesos na dvě noci. Na vývěsce ale píšou, že pokoj lze pořídit už od 35 000/noc. Paní vysvětluje, že cizincům prý automaticky nabízí vyšší kategorii – ejecutivo. Ubezpečujeme ji, že přepych rozhodně nevyhledáváme. Pokoj sice trochu smrdí, ale jinak ujde. V ulicích rušného města nejprve volíme špatný směr a míříme k novému přístavu, kde se toho moc neděje. Naopak ve staré části města se už všude poflakují mineři a objevují se podniky s děvčaty. Na jídlo se nám tady ale nic nepozdává. Mercado central už bohužel zavřel, je půl desáté. Město působí drsně – nevzhlední lidé, bohužel hlavně dámy. Večeři nakonec obstaráváme jen kousek od hotelu v podniku Panda – je tu mezinárodní, nic neříkající kuchyně podávaná bufetovým způsobem. Za oba platíme 20 000 pesos. Bude třeba ještě vyměnit peníze. Paní recepční ujišťuje, že i v sobotu dopoledne bude směnárna u hotelu otevřená. Kolumbovo náměstí se známou Torre Reloj je prázdné, animují ho jen bezdomovci.
