Přípravy na poslední výpravu

Přípravy byly trochu složitější než obvykle. Od mé poslední větší cesty uplynulo celých jedenáct let a postrádal jsem veškeré outdoorové vybavení, o tom speciálním do hor ani nemluvě. Nejprve tak bylo třeba vyrazit z Belgie do Kladna. Cestu jsem si zpestřil ještě absolvováním STK v Tachově, následovala nákupní zastávka v plzeňském Rockpointu a fasování všeho (ne)potřebného, co kluci nashromáždili za těch jedenáct let ve své minipůjčovně expedičního materiálu ...

♦♦♦

Přískoky vpřed! Z Evropy do Iquique

Cestu pro tentokrát startujeme každý odjinud, Martin z Prahy, já z Bruselu. Sraz je ve čtvrtek 10. dubna na Heathrow. K bruselskému letišti Zaventem se pro jistotu přibližuji už ve středu večer, abych se vyhnul brzkému rannímu vstávání a případně nedopadl jako Martin, který odlet z Prahy málem zaspal. Dorazil jsem z jihovýchodního cípu Belgie a kontrast se šmrncovní a dynamickou Lovaní nemůže být větší ...

♦♦♦

Noční tápání: Iquique – Chusmiza

Cestou z letiště se postupně sžíváme s naší červenou camionetou. Striktně dodržuji předepsanou rychlost, ale zjevně jsem asi jediný. Martina takové způsoby trochu dráždí, ale má dost starostí s palubní navigací. Auto-navigaci jsme dosud ani jeden z nás nepoužívali. Snažíme se odhalit její taje. Chlapec z Europcaru nám pomohl navolit ulici Heroes de la Concepción, kde jsou obchodní domy, které potřebujeme vydrancovat před odjezdem do divočiny. Megamarket Mall las Americas a sousední obdobně velký supermarket Lider, lze v Iquique těžko přehlédnout. I my je nacházíme bez větších obtíží. Parkujeme v podzemí obchodního centra Mall las Americas. Martin vyráží pro karimatky a plyn do vařiče ...

♦♦♦

Lázeňská pohoda: Chusmiza

Ráno přináší změnu nálady, je nádherně jasno a teplo. Ze zásob na pokoji improvizujeme snídani. Testujeme plynové bombičky. Vaříme vajíčka, abychom s sebou vezli už jen hotová, pěkně natvrdo! Dnes hodláme pokračovat k Národnímu parku Isluga (Parque Nacional Volcán Isluga). Byla by však škoda odjet jen tak. Narychlo. Ukazuje se, že starý pán, který nás včera vítal, je majitelem tohoto hospedaje ...

♦♦♦

Národní park Volcán Isluga - část první

Z Colchane se vracíme pár kilometrů zpět a ze silnice č. 15 sjíždíme na pistu A-385 směr národní park Volcán Isluga. Sopka se tyčí napravo od cesty. Kolem se popásají lamy, typický altiplanovský obrázek nic nekazí. Přímo na odbočce se nachází parádní ukázka vysokohorského mokřadu – bofedal. Mokřady tvoří celý ekosystém a jsou velmi typické pro oblast altiplana Bolívie, Chile i Peru v nadmořských výškách od 3800 metrů ...

♦♦♦

Národní park Volcán Isluga - část druhá

Orientace v prašných pistách není úplně samozřejmá, a tak se nám stále dobře osvědčuje Garmin nakrmený daty. Míjíme odbočky na malé usedlosti Arbilla, Caraguano nebo Chapicollo ... Vychutnáváme si jízdu pustinou. Provázejí nás jen stáda lam, která se s oblibou zdržují na oněch kouscích zeleně poblíž občasných potůčků. Celý den se držíme těsně při bolivijské hranici. Nikde nikdo ...

♦♦♦

Salar de Surire – přírodní monument

Noc byla opravdu nekonečná a otlačená záda ji ještě prodloužila. Nad ztichlým a potemnělým salarem se vznáší pára unikající z nesčetného množství horkých pramenů. Slunce ještě nepřekonalo bariéru hor. V cestě mu stojí mohutný Cerro Lliscaya (5634m). Spacáky pokrývá jinovatka. Nazouváme zmrzlé boty a sjíždíme k jezírku uvařit snídani. Martin věří, že dole u vody bude podstatně tepleji. Termas de Polloquere mají údajně teplotu vody kolem 66 stupňů ...

♦♦♦

Drobné potíže na velkém Altiplanu

Pomalu se vzdalujeme od Salaru de Surire. Martin navrhuje krátký okruh křovisky. Sjíždíme z hlavní pisty, abychom si prolédli ruiny osady Aijota. Proplétáme se po stezkách mezi zakrslými křovisky. Kousek před výjezdem zpět na hlavní pistu nám v cestě stojí drobný terénní zlom zpola zalitý vodou a bahnem. Chci jej objet zprava, kde povrch vypadá nejpevněji. Je před polednem, auto máme sotva tři dny a v terénu platíme začátečnickou daň ...

♦♦♦

Přírodní rezervace Las Vicuñas

Zedření jak havíři jsme včera téměř bez zájmu a ohlédnutí opustili oblast Salaru de Surire, abychom plynule vpluli do přírodní rezervace Las Vicuñas. Sopky ohraničující saliniště ze severu, Arintica a Pukintica, jsou již součástí rezervace, která kromě typické přírodní scenérie Altiplana ochraňuje vysokoandskou step v západním předhůří Kordiller. Aniž bychom to tušili, oplachovali jsme si v posledních paprscích slunce mozoly a bláto v největším vodním rezervoáru celé rozsáhlé rezervace, v laguně Paquisa. V kraji pradávných pastevců lam. Včera odpoledne, když jsme se shrbení máčeli v bahně, se také změnilo počasí ...

♦♦♦

Sbohem Guallatiri ...

Podle průvodce má vést pod Guallatiri (6071m) stará hornická příjezdová cesta. Pravděpodobně až do 5000 metrů. Míjíme několik stavení za odbočkou z hlavní cesty a míříme do kopců. Na první odbočce volíme pravou větev cesty. Za pár minut zastavujeme nad pasteveckou samotou. Dva chlapíci se pokoušejí beze spěchu vyprostit z bahna velký valník Mercedes. Přivezli zásoby, chtěli odvést lamí vlnu a zapadli ...

♦♦♦

Návrat do Putre

Po selhání vůle pod Guallatiri klesáme k Putre. Přibližují se mohutné siluety sopek Parinacota (6348m) a Pomerape (6282m) a s nimi i jezero Chungará (4517m), kde nás před jedenácti lety skolilo nemilosrdné apunamiento alias soroche. Jak se to tady za tu dobu změnilo? Na první pohled se zvětšil objem obchodu mezi Chile a Bolívií – na hlavním tahu (silnice č. 11) do Chile je na obzoru vidět neuvěřitelná fronta kamionů. Najíždíme na silnici, asfalt je škaredě rozbitý od věčně přetížených trucků ...

♦♦♦

Parinacota

Ráno vstáváme kolem osmé. K snídani madam nabízí smažené vejce, sýr, nebo chléb s marmeládou. Porce není velká, ale stačí to. Ve zdejších nadmořských výškách je zbytečné se přejídat. Před devátou čekáme, až otevře banka. Kurz je 543 pesos/USD. Paní domácí platím za ubytování 20000 pesos a vyrážíme směr Guardería Las Cuevas. První lidé se zde začali usídlovat před 9500 lety a místo se tudíž stalo i důležitým archeologickým nalezištěm ...

♦♦♦

V nejsevernější výspě Chile

Jsme v nejsevernější obci Chile. Visviri je opravdový outpost – omšelou atmosféru utváří zchátralé nádraží, které již spoustu let čeká na oživení nákladního provozu mezi Bolívií a Chile na trati Arica – La Paz. Nádraží připomíná spíše šrotoviště či pohřebiště starých vlaků. Ale ani zde nechybí Conaf. Jeho místní reprezentant vysvětluje, že chilské úseky železnice jsou funkční, práce však váznou na bolivijské straně, přestože pohyb zboží narůstá a kamionů za posledních deset let výrazně přibylo. Trať byla v provozu až do roku 2001, kdy ji poničila mohutná bouře. Od té doby se stala i jednou z obětí dlouholetého sporu ...

♦♦♦

Sirný zážitek pod Tacorou

Z Visviri do Tacory jsme ujeli necelých 50 km. Cestu nám stále křížila úzkorozchodná trať, ale žádný vlak. Sopka Tacora vypadá nádherně, náš morál je však stále na bodu mrazu. Je jasné, že během tohoto výletu (neboť o expedici se už mluvit nedá) bude velmi nesnadné opustit pohodlí červeného Hiluxe. V Tacoře se musíme poptat policajtů, jestli má smysl jet dál. Nerudný četník na nejsevernější posádce chilských carabineros nás zrazuje od pokračování v cestě ...

♦♦♦

Průlet po Ruta de las Misiones

V Aguas Calientes nelze den začít jinak než koupelí v horkých pramenech. Tím spíš, že trochu mrzne. Jako špunt v kamenném bazénu slouží skleněná lahev obalená kusem hadru. Střecha z prohnilého vlnitého plechu se sice pomalu bortí, ale jsou to prostě termas a voda nemá chybu. Z koupele se nechce ven. Slunce se už ale přehouplo přes hradbu hor, tak musíme jet ...

♦♦♦

Santa Laura

Je devět ráno, pouštní vzduch ještě není úplně rozžhavený. Ledkové muzeum spravuje neziskové sdružení La Corporación Museo del Salitre, jehož členy jsou někdejší obyvatelé oficin Humberstone a Santa Laura či jejich potomci. Nepřekvapí proto, že nás vítá správce, jehož otec v oficině pracoval. Jsme netrpěliví, jak se bude tato návštěva lišit do Humberstone před 11 lety. Obě místa byla totiž mezitím 17. července 2005 zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO ...

♦♦♦

Valle de la Luna

Po prohlídce bývalé ledkové továrny Santa Laura opouštíme i Pozo Almonte. Na výjezdu z města bereme 44 litrů nafty za 30 000 pesos. Cestou dále k jihu si kolem panamericany všímáme spousty dalších opuštěných ledkových městeček. Před 11 lety jsme tudy projížděli po tmě. Dnes si říkáme, že takové hlouposti již tropit nebudeme. Ostatně včerejší náročná noční jízda a těžkosti při hledání místa na spaní měly jasnou příčinu: naše rozhodnutí, že nepřespíme v Codpě!

♦♦♦

Laguna Cejar

Opouštíme pulsující pouštní oázu San Pedro de Atacama, abychom se více pověnovali přírodním krásám jejího okolí. Mezi atraktivní turistické cíle patří Měsíční údolí (Valle de la Luna), gejzíry Tatio a celá oblast Salaru de Atacama. Obří solná bezodtoká pláň s rozlohou 3000 km2 a možná i největšími zásobami lithia na světě, je ohraničená na jedné straně hlavním hřebenem And a na straně druhé pohořím Cordillera de Domeyko, nabízí spoustu přírodních zajímavostí. Volíme příjemné podvěčerní koupání v laguně Cejar ...

♦♦♦

Paso Jama – brána do Argentiny

Po noci strávené u západního okraje Valle de la Luna projíždíme kolem půl osmé ztichlým San Pedro. Agentury vozící turisty po okolí už jsou pryč a zbytek osazenstva se naopak ještě neprobudil. Stoupáme k Paso de Jama a s potěšením si uvědomujeme, že jet po této silnici za tmy by byla další hrubá chyba. Okolní scenérie totiž stojí za to. Vlevo se vypínají Licancabur (5920m) a Juriques (5704m). Nažloutla barva pouště ustupuje červeným odstínům, písek mizí a střídá ho štěrk ...

♦♦♦

Tren a las Nubes

Od samého začátku cesty po Altiplanu jsme plánovali projížďku po historické železniční trati spojující argentinskou Saltu s chilským přístavem Antofagasta. Mnoho týdnů dopředu jsme si zajistili jízdenky, abychom nepropásli příležitost si tuto jedinečnou technickou lahůdku vychutnat. Nedostatek volných termínů způsobil, že nám nezbylo, než pokrátit severní úsek našeho putování ...

♦♦♦

Salta

Jsme tady takřka na výročí – dne 16. dubna 1582 založil Saltu dobyvatel Hernando de Lerma, pro něhož bylo místo ideálně položené na trase z Limy do Buenos Aires. Pro člověka přijíždějícího z Atacamy a nádherné pustiny Altiplana je šestisettisícová Salta velkým a rušným městem. Do argentinské metropole je to po silnici dobrých 1500 kilometrů. Máme před sebou „volný den“. Žádný spěch. Dlouho po ránu ležím v měkké posteli. Ležím a laskám své vzpomínky uplynulých dní ...

♦♦♦

Krajinou skvělého vína a chutného jídla

Opouštíme Saltu a po silnici č. 68 míříme k jihu. Ve městě El Carril volíme ještě západnější kurz, abychom si udělali panoramatickou zajížďku po odlehlejších končinách lemujících silnici č. 33. Odměnou za najeté kilometry je kaktusový národní park Los Cardones, nečekaný kulinářský zážitek v Cachi a parádní scenérie údolí Calchaquí. Náš Hilux je na parkovišti v Saltě zcela zabarikádován ostatními auty. Netřeba panikařit, hlídač s auty podle potřeby popojíždí. Martin čeká, až na nás přijde řada. Já zatím využívám čas a snáším bagáž na chodník před hostal. Opouštíme fádní předměstí Salty a směřujeme k jihu ...

♦♦♦

Stále na cestě a stále ve spěchu!

Dnešní 250kilometrovou „spojovací“ etapu z Cafayate do Belénu si mírně prodlužujeme zajížďkou do Quebrady de las Conchas. Oko se opět kochá krásou přírodních scenérií, kilometrů navíc rozhodně nelitujeme. Zamrzí spíš neustálý nedostatek času. V rychlosti obdivujeme mohutné rozvaliny předincké osady Ruinas de Quilmes a po silnici č. 40 uháníme osamoceni dále na jih do Belénu. Malého městečka plného zanedbaných zákoutí ...

♦♦♦

Mezi andskými velikány

Belén, poslední zastávka na území Argentiny, v nás nezanechal nijak silný dojem. Opouštíme kraj skvělého vína Malbec a míříme do vysokohorského průsmyku San Francisco, přes který se vrátíme zpět do Chile. Krátký pobyt v úrodném kraji jakoby nahodil i naše vnitřní motory a začínáme spřádat úvahy o náročných výstupech. Pokusíme se snad o výstup na nejvyšší sopku na světě - Ojos del Salado?

♦♦♦

Parafínová nafta

Budíček podle plánu, vše běží, jak má. Moc toho nenamluvíme, nasazujeme výstroj, vaříme čaj a polévky, následuje chleba a sýr. Je zima, prsty na rukou i nohou jsou prokřehlé. Vyrážíme jen s mírným zpožděním. Je 3h50 a Martin usedá za volant, GPSka s vyznačeným místem nástupu na Cerro Las Vicuñas (6067m) ukazuje směr, start je bezchybný … avšak po pár stovkách metrů ...

♦♦♦

Na pobřeží Pacifiku

Altiplano je definitivně za námi. S výstupy v horách jsme nepořídili a tak nám nezbývá než klesnout k hladině Tichého oceánu, projet rozrůstajícím se hornickým městem Copiapó, zastavit se v přímořské Caldeře a pomalu se začít přibližovat k Antofagastě, kde se rozloučíme s naším červeným Hiluxem. Ještě nás ale čeká návštěva vesmírné observatoře Cerro Paranal ...

♦♦♦

Jen trochu jedovaté pláže

Snídaně v hotelu Fosil je skromná, skládá se z tradičně bídných severochilských surovin. Vyrážíme k panamericaně a směřujeme k Chañaralu. Městečko vypadá dost drsně. Stoupáme na vyhlídku nad městem, kde stojí místní dominanta – Maják milénia. Všude nepořádek a střepy. Chudáci potulní psi, tanec mezi kusy rozbitého skla jim není co závidět. Hezky upravené a udržované je jen malé náměstí Plaza de Armas s dřevěnými budovami katolického kostela a sousedícího domu v koloniálním stylu ...

♦♦♦

Pan de Azúcar - fotoreportáž

Národní park Pan de Azúcar se nám zdá zprvu nezajímavý. Aridní krajina bez jakýchkoliv výrazných prvků. Obhlížíme zajímavé zakrslé kaktusy a vozem sjíždíme až k pláži, kde si u cedule varující před rizikem tsunami děláme pauzu na jídlo a fotografování. Kousek dále je stanice Conaf, kde pracovníci zrovna zvelebují expozici místních rostlin. Jeden z chlapíků se nás hned ujímá ... s hrdostí vysvětluje výjimečnost místa. Naproti stanice Conafu je malý ostrov, kde se rozmnožují tučňáci Humboldtovi ...

♦♦♦