Na pobřeží Pacifiku
Autor: Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Bahía Inglesa | Caldera | Chile | Copiapó | Jižní Amerika
Altiplano je definitivně za námi. S výstupy v horách jsme nepořídili, nezbývá než klesnout k hladině Tichého oceánu a pomalu se začít přibližovat k Antofagastě, kde se rozloučíme s naším červeným Hiluxem. Ještě nás ale čeká návštěva vesmírné observatoře Cerro Paranal ...
Po serpentinách dobře uválcované pisty v pouštní krajině postupně klesáme. Kolem defilují zajímavé skály, občas je vidět dolovací či metalurgický závod. V protisměru se nahoru sune dokonce kamion. Objevuje se asfalt, blížíme se ke Copiapó. Na první pohled je patrné, že město se za těch 11 let pěkně rozrostlo – Chile avanza! Všude nové silnice, obchvat a spousta další čerstvé infrastruktury. Zdlouhavě se propracováváme ke středu města. Centrum bohužel není značeno. GPS musím předat Martinovi, nedá se říct, že bych se v garminovi moc orientoval…
Kolem 14h jsme na náměstí, banky mají pochopitelně zavřeno. Výměnu peněz oželíme a míříme rovnou k moři, do Caldery. Na výjezdu z Copiapó se na dálnici platí mýtné kolem 2050 pesos. Po pravé straně si prohlížíme duny, na nichž se v posledních letech prohání dakarští závodníci. Od dálnice jsou duny dokonce odděleny plotem. Na předměstích je vidět spoustu průmyslové aktivity – těžební stroje, kamiony, opravny, ale i obrovské plantáže s foliovníky.
Nejprve zajíždíme do Bahía Inglesa, což má být vyhlášený plážový resort. Ve skutečnosti je to jen miniaturní osada – na nábřeží pár restaurací a dále od moře pak různé typy ubytování. Nechybí ani drsné boudičky pro nenáročné. Není sezona, všude liduprázdno. Kocháme se pohledem na Tichý oceán. Na kamenech se prohánějí ještěrky. Přesunujeme se do dva kilometry vzdálené Caldery, která už působí jako normální městečko. Průvodce praví, že jediný slušný hotel je Fosil. Rodinný podnik zaměstnává celou rodinu Navarro. Pokoj je ok, taky ovšem stojí 39 000 pesos. Zvenku nevypadá vábně, ale uvnitř je hotel zajímavě členěný na patra a terasy, trochu připomíná loď. Paní ochotně nabízí, že můžeme platit i v dolarech, ale kurz je, jemně řečeno, krajně nevýhodný. Parkování z druhé strany bloku ve dvoře.
Na jídlo je ještě brzo, v podniku na růžku si tak každý dáváme alespoň jednoho Kunstmanna. Z Valdívie až sem to má docela kus. Ale pravda, že tady pod Atacamou se pivovarnictví asi moc nedaří. Obhlížíme přístav, terminal pesquero pomalu zavírá. V kalné vodě přístavu se rochní lachtan. Moc živo tady taky není. Průvodce trvá na tom, že na jídlo je lepší zajet do Bahíe, ale tam už jsme byli.
Caldera je přístavním městem ležícím 75km západně od centra provincie Copiapó. Výhodná poloha a dobře chráněný přístav ji předurčily k tomu, aby zde byla podle plánů Williama Wheelwrighta zprovozněna na Vánoce roku 1851 první chilská železnice přivážející vytěžené horniny k vodám Pacifiku (3. železniční trať v Jižní Americe). Město bylo založeno pouhý rok před jejím zprovozněním. Hlouběji do historie spadají první zmínky o tzv. anglickém zálivu (Bahía Inglesa), kde se v roce 1687 vylodil anglický pirát Edward Davis.
Caldera má velice suché a teplé podnebí zmírňované studenými oceánskými proudy. Turisty nejvíce lákají do 6 kilometrů vzdálené Bahía Inglesa bílé písečné pláže, prohřátá voda a dobrá infrastruktura. Ve měste stojí za návštěvu bývalá železniční stanice, kostel či hřbitov. Pouhých 35 kilometrů jižně od města je snad nejznámější a nejvyhledávanější chilská pláž – Playa La Virgen.
Město bylo v minulosti poničeno četnými zemětřeseními, vlnami tsunami a odehrála se zde i jedna z bitev chilské občanské války (r. 1891) – bitva o Calderu.
Na recepci nás oťukává Sebastian Navarro. Působí dynamicky, zdá se, že se tady z cestovního ruchu snaží vytěžit maximum. Vede i PC kurzy a pronajímá cabaňas. V sezoně, což je od prosince do února/března, prý bývá plno. Po zbytek roku slabota. Nabízí nám spolupráci, má přehled, hned hlásí, že ČR je rozvinutější než Chile. Ale my bohužel nejsme tak činorodí, jako jeho rodina. U hotelu mají i restauraci Nautilus. Obsazeny jsou jen dva stoly. Ale posádka se snaží. Prostírání je sice naruby, zato za barem je na místní poměry docela šikovná ženština. Ceny nijak lidové, půllitrový Kunstmann za 5 000 pesos! Jako předkrm budou tacos. Při pohledu na dva kousky orestovaného chleba se Martinovi dělá nevolno – má obavy, že víc už toho nebude. Ale tacos s krevetama a sósem přicházejí krátce nato a jsou vynikající. Následuje sdílené plato Nautilus, což je hromada mořských živočichů s hranolkama. Pro každého ještě jeden Kunstmann a dá se říct, že familia Navarro se o nás kompletně postarala. My jsme se na oplátku postarali možná o celou denní tržbu. Martinova karta je zatížena částkou 48 000 pesos.
