Přírodní rezervace Las Vicuñas
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2014 | Chile | Guallatiri | Jižní Amerika | Las Vicuñas | Ungallire
Zedření jak havíři jsme včera téměř bez zájmu a ohlédnutí opustili oblast Salaru de Surire, abychom plynule vpluli do přírodní rezervace Las Vicuñas. Sopky ohraničující saliniště ze severu, Arintica a Pukintica, jsou již součástí rezervace, která kromě typické přírodní scenérie Altiplana ochraňuje vysokoandskou step v západním předhůří Kordiller. Aniž bychom to tušili, oplachovali jsme si v posledních paprscích slunce mozoly a bláto v největším vodním rezervoáru celé rozsáhlé rezervace, v laguně Paquisa. V kraji pradávných pastevců lam ...
Včera odpoledne, když jsme se shrbení máčeli v bahně, došlo ještě k jedné podstatné změně. Změnilo se počasí. Na okolní kopce dosedl mlžný opar. Rozostřil jejich kontury a znemožnil výhledy do průzračných dálek vysokohorského Altiplana. Noc byla snad i díky tomu o poznání teplejší než předchozí u Termas de Polloquere. Voda v lahvích je přesto zmrzlá. Pokračujeme severním směrem po široké, skoro „dálniční“ pistě. Na břehu řeky Lauca smýváme poslední zbytky noci z unavených obličejů.
„Koukám na mapku v GPS a pokud pojedeme rovně po hlavní, tak jsme za moment ve vesničce Guallatire. Takhle hopem bych to zase nebral! Co takhle odbočit do neznáma?“ Že bude mít Martin po včerejšku zájem sjíždět mimo normální pistu bych opravdu nečekal.
„Fakt nerad bych si zopakoval včerejší šestihodinovou dřinu!“
„Jasný, ale kvůli jednomu zapadnutí se neposereme, ne?“
„Co tam teda máš?“ Mohu jako fanoušek Dakaru vůbec odmítnout?
Mapka ukazuje, že můžeme obloukem zajet do několika malých usedlostí a přijet do Guallatire z druhé strany. Co však mapka neukazuje? Neříká nic o stoupáních, klesáních, nevidíme bofedaly, brody ... Slepá mapa, vylepšená jen několika čarami, o kterých se můžeme domnívat, že to jsou pisty, a kolečky s těžko vyslovitelným shlukem písmen vedle. To budou ty osady.
Vesnice Ungallire nevykazuje stopy života, mezi chatrnými domky se ospale proplétá kočka. Nejvýše položeným stavením je malý kostelík. Shlížíme dolů do širokého dna mělkého údolí a dohadujeme se, co mohou znamenat ony pravidelné černé kruhy. Zakrátko máme jasno. Jde o pravidelně rozmístěné terče lamího trusu. Jelikož jsme takový bobkový koláč viděli i včera poblíž saliniště, vede nás to k úvaze o zvláštním hygienickém přístupu lam. Vody je málo a lamy pravděpodobně vyhledávají místa, kde mohou bez obav vykonat potřebu, aniž by ohrozily zdroje vody nutné k přežití. Vesnice Ungallire zřejmě ožívá jen tehdy, když je třeba se o lamy postarat. Nyní nevykazuje známky života. Jen dvacítka stěží udržovaných, opuštěných stavení.
Regiony Arica a Parinacota jsou mimořádné díky své poloze mezi tzv. Velkou pacifickou pouští a andskou náhorní plošinou Altiplano a také díky bohatému kulturnímu dědictví, jehož záznamy lze vystopovat více než 10000 let nazpět. Na začátku 21. století se začíná rozvíjet cestovní ruch orientovaný na ochranu přírody a místní kultury. Ruta de las Misiones je jedním z projektů podporujících tento trend. Primárně je projekt určený k podpoře obnovy a uchování církevního, hospodářského a kulturního dědictví regionu. Cílem „cesty misií“ je mimo jiné i snaha o opětovné osídlení vysokohorských oblastí. V rámci projektu Ruta de las Misiones vznikl i bohatý a obsáhlý průvodce po jednotlivých komunitách a pamětihodnostech.
Průdovce ke stažení (29MB, PDF): Guía de viaje
Odkaz na webové stránky: www.rutadelasmisiones.cl
Vůz se zakusuje do prudkého stoupání. Některé serpentiny jsou tak ostré a úzké, že je nelze projet najednou. Klidným tempem pokračujeme k osadě Guallatire (také Guallatiri; z aymarského Wallatiri). Vesnicí nejprve projíždíme. Nikam nespěcháme, a tak jedeme zpět k řece, abychom omyli auto od bahna z předchozího dne. Po vzoru místních několikrát projíždíme brodem. Za řekou nakonec doléváme 20litrový kanystr nafty. Nemusí se nazdařbůh po kapkách rozlívat na korbě.
V úřadovně CONAFu v Guallatire (4239m) nikdo není. Rádi bychom získali informace o přístupu pod stejnojmennou sopku, která se strmí kus za vesnicí o dva tisíce metrů výše. Zato hned vedle je živo – oprava kostelíku je v plném proudu. Nepovolaným vstup na staveniště ZAKÁZÁN. Kdo by tomu však odolal! Na stožáru vedle zvonice se třepetá červená vlajka s helvétským křížem. Švýcar Daniel, vysoký urostlý chasník, tu pracuje na projektu Nadace Altiplano. Odpovídá za tesařské práce, tedy především za krovy.
Vesnička Guallatire svým názvem odkazuje na las guallatas (šp. též guayata; Chloephaga melanoptera) jeden z druhů ptáků vyskytující se zejména v blízkosti bofedalů. Kostel Iglesia de la Virgen de la Inmaculada Concepción de Guallatire – postaven někdy kolem roku 1870 (některé zdroje uvádějí i 17. století). Spolu s dalšími kostelíky na Altiplanu byl v roce 1998 navržen na zařazení na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kostelík je z kamene a nepálených cihel. Hlavní loď plus zvonice s fiálami, vchod je orientován k sopce Guallatiri. Od roku 2014 probíhá rekonstrukce – schválená v rámci ambicióznějšího projektu restaurace minimálně 12 podobných staveb na Altiplanu.
Daniel ochotně svoluje ke krátkému výkladu. Říká, že se vše provádí původní technikou. Veškerý materiál je z bezprostředního okolí, až z Aricy se vozí jen vápno. Vysvětluje, že většina kostelíků na Altiplanu je z nepálených cihel, tento je však převážně kamenný. Pracuje tu osm řemeslníků, všude poletuje jemňounký prach z tesaného kamene a vápna, respirátory jsou nutností. V jedné z bočních místností pracují restaurátorky sošek – dozvídáme se, že základ sošek svatých tvoří dřevo maguey (také americká aloe, z čeledi agávovitých), na dozdobení se používá sádra a různé druhy tkanin. Pracuje se vždy deset dní, potom následuje pětidenní pauza v Arice. Kostelík už má novou střechu, podklad je rákosový, krytina je z místní houževnaté trávy – paja brava. Byť se kostelíky na Altiplanu na první pohled díky své prostotě zdají všechny skoro stejné, Daniel vysvětluje jejich základní odlišnosti – jde především o zvonici a její umístění. Je buď vestavěná, nebo ke kostelíku bezprostředně přiléhá, anebo stojí úplně samostatně. S tesařinou strávil v Chile dohromady již tři roky, dříve pracoval na projektech v okolí Rancaguy.
Ptáme se také, zda něco tuší o možnostech výstupu na Guallatiri (6071m). Povídá, že k sopce snad vede příjezdová cesta, ale lezení po horách evidentně nepatří k jeho zájmům. Až na vrchol se prý nedá kvůli kouři, který neustále vychází z aktivního sopouchu. Loučíme se s nadšenci, kteří tu odvádějí nelehkou, avšak úžasnou práci.
Na výjezdu z vesničky Guallatire zastavujeme u dvojice dálkových cyklistů. Buší do pedálů ve výšce vrcholků Alp a vypadají spokojeně. Rakušan s Němkou jedou z Mexika do severní Argentiny. Jsme prý za celou dobu jediné auto, které u nich zastavilo. Větrem ošlehaní borci mají za sebou i Austrálii a kus Severní Ameriky … na poznávání světa ze sedla bicyklu nedají dopustit – že by s kolem třeba zapadli se jim prý ještě nestalo …
GPS
Ke stažení jsou k dispozici dva soubory ve formátu *.gdb pořízené přístrojem Garmin eTrex 30. Jeden obsahuje záznam trasy jízdy v přírodní rezervaci Las Vicuñas. Druhý soubor obsahuje trasové body. Po stažení doporučujeme prohlížet v Google Earth.
Ke stažení:
