Walliské Alpy (Penninské Alpy)

Přidáno: 31.8.2009 | Datum akce: 9.7.2009
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt | Robert Solich
Štítky: 2009 | Alpy | Balmenhorn | Castor | Itálie | Signalkuppe | Švýcarsko

Dosud jsme se zaměřovali výhradně na nejbližší alpské vrcholky v Rakousku a Německu. Pro potřebu aklimatizace před výstupem na Elbrus (5642m) jsou však tyto kopce nízké, a tak jsme byli nuceni vyrazit poněkud dál. Do Švýcarska. Přesněji na hranice Švýcarska a Itálie do ledového království Walliských Alp.

Před odjezdem jsme se pročítali různými materiály a zjistili, že horolezci ve Wallisu za několik málo dní hravě zdolávají deset i více čtyřtisícových vrcholů. Ve čtvrtek 9. července 2009 tak naše šestice (Vláďa, Martin, Láďa, Pavel, Robert a Honza) opouštěla Čechy plna optimismu.

Příjezd

Z Prahy, resp. z Kosmonos jsme vyrazili krátce po poledni. Před námi bylo necelých 900km a zhruba 10 hodin jízdy.

Standardně jsme nabrali směr Rozvadov a Mnichov. Ten jsme obkroužili po severozápadní části okruhu a po dálnici A 96 zamířili k Bodamskému jezeru. V krátkém úseku vedoucím Rakouskem jsme sjeli z dálnice a vyhnuli se tak zbytečnému placení dálniční známky. Švýcarskou známku (cena 40 švýcarských franků / CHF) jsme zakoupili. Ostatně celkem důrazně nás k tomu vyzvali švýcarští celníci na hranici v obci Höchst, kteří i přesto, že je Švýcarsko v tzv. schengenu a neměli by tudíž zpomalovat dopravu, zastavovali nebo alespoň zpomalovali všechna projíždějící auta. Nás odstavili bokem a počkali si, až si ukázkově nalepíme nakoupenou samolepku.

Kolem Lichtenštejnska a měst Einsielden, Altdorf a Andermatt jsme střídavě po dálnici a okreskách mířili do sedla Furka (Furkapass - 2431m). Do půlnoci již nescházelo mnoho minut, kolem neprostupná mlha a řidičům se zavírala víčka. Rozhodli jsme se, že zakempujeme. Na parkovišti jen kousek pod nejvyšším místem sedla Furka jsme si dali sraz. Láďa si lehnul do žďáráku, Martin a Vláďou do nového stanu Mountain Hardwear EV2 a ostatní zůstali v autech.

Brzy ráno jsme vstali a přes města Brig a Visp jsme po necelých dvou hodinách jízdy přijeli do cílové destinace Täsch.

Auto jsme zaparkovali na placeném parkovišti naproti nádraží (ceny se průměru pohybují mezi 8 až 10 CHF na den) a v rámci "zvýhodněného balíčku služeb" obdrželi slevu na taxi do Zermattu (cena 25 CHF za celou skupinu).

Již v průběhu cesty jsme si ověřili na benzínových čerpacích stanicích, včetně těch samoobslužných, že ve Švýcarsku není problém platit eury.

Nástup

V Zermattu (1616m) jsme si to rovnou namířili na nádraží. První úsek cesty jsme plánovali jet ozubnicovou lanovkou Gornergratbahn až do stanice Rotenboden (2819m). Za nemalých 33 CHF na osobu jsme se usadili do čistého a velmi pěkného vláčku. Už po prvních deseti minutách jsme vynaložených peněz nelitovali! Pěšky by to byla otročina bez konce. Takto jsme si mohli dokonale vychutnat výhled na Matterhorn (4478m).

Většina spolucestujících šla od stanice Rotenboden k jezeru Riffelsee, aby jejich fotografie majestátního Matterhornu byly o poznání působivější. My jsme se vydali na opačnou stranu. Po značené stezce na chatu Monte Rosa Hűtte (2795m). Chatu jsme si pro jistotu předem telefonicky rezervovali (včetně nadiktování čísla kreditní karty, aby byla rezervace potvrzena / cena ubytování s Alpenverein 13 Euro za noc). Stezka pozvolna klesá až k ledovci Gornergletscher. V místě zvaném Gadmen (2678m) se nastupuje na ledovec. Cesta je velmi dobře značena tyčemi a je dobré se jí držet, neboť jsou místa, která by bez využití provizorního mostku nebylo snadné překonat. Drtivá většina skupin se zde nenavazuje, alespoň mačky v kombinaci s hůlkami však doporučujeme.

Po přechodu ledovce jsme byli dobrých 200 výškových pod chatou. Tady si Martin s Vláďou odložili batohy a pouze doprovodili ostatní nahoru. Pohodlí chaty se pro tentokráte rozhodli oželet.

U chaty jsme se dohodli na přesném čase, kdy budeme na spojení - vysílačky. Už od Rotenbodenu a při následném sestupu stezkou po úbočí hřebene Gornergrat si Martin s Vláďou vybírali místo, kde večer postaví stan. Rozhodli se pro kamennou morénu poblíž místa, kde se stýkají ledovce Gornergletscher a Schwärzegletscher. Nyní tedy zbývalo překročit spodní hranu ledovce Grenzgletscher a dosáhnout místa, které si vybrali. Přímo na sever od vrcholu Pollux / Polluce (4092m) vybíhá hřeben Schalbetterflue. Na jeho konci přímo v místě, kde se sbíhají jmenované ledovce jsme našli plošinku vhodnou k postavení stanu. V pozdních odpoledních hodinách zde byla i tekoucí voda. Drobnou nevýhodou byla pouze malá nadmořská výška (2500m). Zítra nás čekalo pořádné stoupání!

Výstup na Castor (4228m)

Plán na sobotu byl smělý - prokličkovat 1200 výškových metrů ledovcem Schwärzegletscher, vylézt si na Pollux (4092m) a možná i některý z vrcholků dlouhého hřebene Breithornu; kluci pak plánovali seběhnout zpět na Monte Rosa Hűtte (2795m) a my (Vláďa a Martin) jsme hodlali zůstat v bivaku Rossi e Volante (3750m) nebo někde postavit stan.

A realita? Ráno jsme se opravdu sešli. Vysílačky zafungovaly. Avšak již po pár hodinách kličkování a místy i poněkud strmého stoupání ledovcem Schwärzegletscher jsme se začali v našich plánech krotit. Kluci přišli pouze ve třech. Pavlovi se tento "podnik" mimo tradiční stezky nějak nezamlouval a raději si během soboty vyběhl standardní výstupovou trasu ledovcem Grenzgletscher do sedla Lisjoch / Colle del Lys (4151m).

Kluci (Honza, Láďa a Robert) šli nalehko navázaní na špagát a my ve dvojici, také navázaní, jsme na ně s těžkými bágly začali velmi rychle ztrácet. Ideální trasa mezi trhlinami a nebezpečně vyhlížejícími seraky šla najít snadno. I přesto se zdál být výstup nekonečným.

Když jsme se po několika hodinách konečně doplazili do sedla Schwarztor / Porta Nero (3734m), masiv Breithornu po pravici a Pollux vlevo, potkali jsme znavené kluky, kteří se chystali na náročný odpolední sestup stejnou trasou po ledovci Schwärzegletscher a na Monte Rosa Hűtte (2795m). V sedle jsme zjistili, že bivak Rossi e Volante (3750m) je přinejmenším 2km západním směrem na jižních svazích hřebene Breithornu, tedy na opačnou stranu, než jsme hodlali jít jak dnes, tak i zítra. Chvíli jsme pozorovali horolezce stoupající a sestupující po velmi prudkých svazích Polluxu (4092m) a úvahy o výstupu jsme pro dnešek zavrhli.

Stejně se rozhodli i kluci. Nejprve však Pollux obešli do sedla Zwillingsjoch / Zwillingspass / Colle di Verra (3845m) na jeho druhé straně. Tudy na první pohled žádná vhodná alternativní cesta dolů nevedla. Pokračovat šlo pouze vzhůru přes Castor (4228m) a nebylo jisté, že ledovec Zwillingsgletscher bude schůdný ze sedla Felikjoch (4093m). Nezbylo jim, než se vracet stejnou cestou.

My jsme se vydali v jejich stopách do sedla mezi Pollux a Castor (Zwillingspass - 3845m). A tady jsme se rozhodli složit kosti na noc. Večer se sice ještě ani z daleka neblížil, ale na přechod Castoru v odpoledním těžkém sněhu jsme se necítili. Nastoupaných 1350 metrů s plnými batohy věcí na několik dní už bylo znát.

Martin se dal do budování tábořiště. Lopatkou vyhrabal prostornou díru a vystavěl bariéru proti větru. Vláďa, který měl drobného "motáka", mezitím začal s přípravou tekutin (ze sněhu) a jídla.

Sobota sice nevyšla do puntíku podle našich představ, ale stálo to za námahu. Prošli jsme ledovcem, vystoupali nahoru hrozivě vyhlížející trasou ze severu, která je užívána spíše výjimečně. Až do sedla Schwarztor jsme neviděli lidskou stopu. Jižní svahy jsou jiného rázu. Mírná a rozlehlá sněhová pole ledovce Ghiacciaio di Verra, pokrytá spoustou prošlapaných stezek.

Plán na neděli byl umírněný - přejít hřeben Castoru (4228m) a přes sedla Paso del Naso (4100m) a Lysjoch (4151m) se dostat na chatu Rifugio Regina Margherita (4554m) nebo alespoň do bivaku Felice Giordano na vrcholku Balmenhorn (4167m).

Vstávání a rychlé balení je naší slabinou. Navzdory tomu, že jsme měli svahy Castoru pár metrů od stanu, několik skupin horolezců do nich nastoupilo před námi. Vychutnali jsme si ranní čaj, nasadili mačky a vyrazili vzhůru. Záměrně jsme se rozhodli, že během výstupu na Castor se nebudeme navazovat. Na prudkých svazích by stejně nebyla nejmenší šance ubrzdit pád toho druhého.

Stoupání šlo velmi dobře a za necelou hodinku jsme byli na uzoučkém velmi exponovaném hřebeni Castoru. Jediné těžší místo bylo překonání trhliny, která je 10 metrů pod nástupem na hřeben. Foukal silný vítr, šli jsme mírně přikrčení a poctivě využívali podpory cepínu. Za chvilku jsme stáli na vrcholu Castoru (4228m).

Dlouho jsme se nezdrželi a po hřebenové žiletce jsme pokračovali dále přes Punta Felik (4176m) do sedla Felikjoch / Colle Felik (4093m). V průběhu sestupu jsme pozorovali obrovskou horu Lyskamm (4527m) a její nekonečně dlouhý hřeben. Za stávajícího počasí, kdy nám vítr nepovoloval ani se zpříma postavit a v dáli se již honily mraky, by byl nástup na hřeben Lyskammu jistou sebevraždou. Pro tentokrát jsme se museli smířit s traverzem jeho jižního úbočí a tohoto obra podejít.

Stopa na ledovci Ghiacciaio de Felik byla dobře viditelná již z dáli, když jsme ze sedla nabrali směr k chatě Quintino Sella (3585m). Čas jsme měli dobrý. Nebylo ještě ani 11 hodin. Objednali jsme si čaj a rozhodli se, že si trochu odpočineme. Vedle chaty má svou "testovací laboratoř" firma Ferrino. Jak bylo patrné, větrné poryvy s některými ze stanů kategorie HighLab pěkně zatočily!

Na chatě Quintino Sella jsme udělali naší zatím nejhorší zkušenost s lidmi v horách za celou dobu, co do hor jezdíme. Po příchodu jsme si sundali mačky, helmy a odložili cepíny. Martin si položil vše k batohu u laviček a Vláďa ponechal věci před vchodem do chaty, kde je mělo vyskládáno několik dalších lidí. Po hodině zevlování, popíjení čaje a promýšlení zbytku dnešní trasy, nadešel čas k odchodu. Vláďovo vybavení ale neleželo na svém místě! Obešli jsme chatu, ptali se obsluhy, prohlédli vstupní halu s policemi a nic. Byli jsme v prdeli. Bez maček a cepínu jsme mohli jít tak akorát dolů. Znovu jsme se pustili do pátrání. V hale jsme začali prohlížet i odložené batohy. Naše situace byla naprosto zoufalá. Jeden batoh byl nenápadně zastrčený pod schody a byl k němu připevněn stejný cepín, jaký má Vláďa. Při bližším ohledání se shodovaly i samolepky. Teď už jsme neváhali, batoh rozdělali a uvnitř našli jak mačky, tak i helmu s velikou samolepkou Sir Joseph! S batohem v ruce jsme vlétli do jídelny a "mírně zvýšeným" hlasem si vyžádali klid. K našemu překvapení se k batohu nikdo nehlásil. Když jsme se však před všemi pustili do jeho otevírání, přišel zakrslý Ital a cosi italsky žvatlal a bylo jasné, že se nám snaží naznačit, že vůbec netuší, jak se naše věci dostaly do jeho batohu. Krypl itlaskej. Dodnes Vláďu mrzí, že mu jednu nevypálil. Nechápeme, co to bylo za hajzla, který má svoje železa v batohu a ukradne jinému horolezci uprostřed kopců a ledovců ty jeho!

Neuvěřitelně nasraní na zlodějské Italy a i celou Itálii jsme se vydali zpátky do nitra hor. Šlo nám to zpočátku hodně rychle, jak jsme byli napumpovaní adrenalinem. Současně jsme si však uvědomovali, že jsme ztratili více než hodinu času a byla před námi ještě hodně dlouhá cesta. Počasí bylo všelijaké. Chvílemi sněžilo, chvílemi jen foukal vítr a svítilo slunce.

Z ledovce Ghiacciaio di Felik jsme zakrátko začali traverzovat východním směrem ledovec Ghiacciaio del Lys occidentale, přímo pod hradbou 5 kilometrů dlouhého hřebene Lyskammu. Velmi opatrně jsme překonávali trhliny a celou dobu jsme šli navázaní. Trasa není tak frekventovaná, jako část, kterou jsme absolvovali dopoledne. Pomoci bychom se tedy v dnešním počasí nedovolali :-)

S několika krátkými občerstvovacími přestávkami jsme se dostali pod sedlo Paso del Naso (4100m). Krátkou příhodu, kdy jsme se museli slaňovat pro helmu, která se Vláďovi uvolnila z batohu, ani nebudeme zmiňovat :-) Tento den nám šlo prostě všechno od ruky! Stoupání do sedla je velmi prudké. Do toho přišlo to nejhorší počasí, jaké jsme si dovedli představit. Navázaní jsme byli asi 20 metrů od sebe, neslyšeli jsme a většinu času ani neviděli. Kolem nás zuřil ukrutný vítr, sníh nám létal do obličeje ze všech směrů a my se s pomocí turistického cepínu a maček snažili dostat do místy až 60 stupňového svahu. V jednom místě byla stěna hory Il Naso (4272m) celá zledovatělá. Po Vláďově volání se Martin pokoušel vytvořit jištění. Měli jsme s sebou naštěstí několik ledovcových vývrtek. Led byl ale natolik tříštivý, že bylo nutné nejprve 20cm ledu odkopat a pak teprve začít šroubovat. Další šroub o nějakých 15 metrů dál už nedržel vůbec. Vláďa dole hořekoval, ale vybudovat bezpečné jištění prostě nešlo. Objektivně je podle našeho názoru přechod sedla Passo del Naso (4100m) nejtěžším místem, které jsme museli na tomto výletě překonat. Hodně tomuto dojmu přidaly i velmi špatné klimatické podmínky.

Z hory Il Naso jsme rychle seběhli na ledovec Ghiacciaio del Lys orientale. Tady jsme byli alespoň částečně krytí hradbou hřebene Lyskammu před nepřízní počasí. Bivak na Balmenhornu samozřejmě nebyl vidět, orientace na ledových pláních by také nebyla ideální a tak jsme si při první příležitosti našli místo na postavení stanu. Ve výšce 3900 metrů pod jedním z vedlejších vrcholů Lyskammu (Ostschulter, C. Scoperta - 4343m) jsme na ledovci začali kopat díru a budovat bariéry proti větru, který pořád velmi silně dováděl.

Výstup na Balmenhorn (4167m)

Plán na pondělí byl minimalistický - konečně dojít na chatu Rifugio Regina Margherita (4554m), kde už na nás jistě kluci čekají a brzy vyhlásí pátrání.

Jak jsme měli zjistit později, kluci předchozího dne také na nejvyšší alpskou chatu Margherita nedorazili. V nejhorším počasí, jaké naši dvojici zastihlo pod sedlem Passo del Naso (4100m), se jejich čtveřice dostala do sedla Lysjoch / Colle del Lys (4151m). Neviděli ani na krok. Přidali se ke dvojici horolezců a společně sestoupili na italskou chatu Rifugio Gnifetti (3647m).

Ráno jsme si jako již tradičně přispali. Když jsme vykoukli ze stanu, bylo nádherné počasí a po ledovcové pláni nad námi již chodily desítky horolezců. Před námi byla nádherná hradba několika čtyřtisícovek a mezi nimi i jasně rozeznatelný Balmenhorn (4167m) se sochou Krista na vrcholu.

Jediným naším cílem byla chata Margherita. Nabrali jsme tedy směr k sedlu Lysjoch. Za těchto ideálních podmínek byla naše trasa zcela zřejmá. Po necelé hodině stoupání, velmi blízko sedla, jsme zjistili, že nás nebude stát mnoho sil ani času, když si vylezeme alespoň na jeden kopec. Zvolili jsme Balmenhorn (4167m). Od ostatních se na první pohled liší. Má skalnatý vrchol, kterému dominuje veliká socha. Současně jsme si chtěli prohlédnout bivak Giordano, kam jsme včera nedošli.

Batohy jsme zajistili cepínem a po vrstevnici došli pod vrchol. Nahoru vede 10 metrů dlouhá dokonale odjištěná ferrata. Na východní straně vrcholu je od roku 1985 ke skále nalepená prostorná bivakovací bouda přinejmenším pro 6 osob. Je velmi dobře zařízená. Při naší návštěvě tam jen hrozivě zapáchal ucpaný záchod :-)

Výstup na Signalkuppe (4554m)

Bylo na čase vrátit se k našemu dnešnímu cíli. Pořád jsme si totiž mysleli, že kluci jsou již kdesi nahoře a obávají se o nás :-)

Lehce jsme dosáhli místa poblíž sedla Lysjoch (4151m). Nechtěli jsme však sestoupit přímo do sedla, ale vpravo od něj podejít Ludwigshőhe (4341m). Před námi se konečně vynořila obrovitá skalní stěna Dufourspitze / Monte Rosa (4634m) a ledovec Grenzgletscher. Stále jsme směřovali napravo. Z průvodce jsme věděli, že toto místo skýtá určité nebezpečí. Traverz vyšlapanou cestou pod severní stěnou Parrotspitze / Punta Parrot (4436m) je vystaven možnosti pádu mohutných seraků. Po rychlém překonání tohoto místa nám zbývalo už jen dosáhnout horního patra ledovce Grenz.

V prudkém výšlapu jsme k našemu překvapení potkali Honzu. Seznámil nás se situací. Pavel s Láďou, kterého chytla kolena, hned ráno z chaty Gnifetti (3647m) sešli přes sedlo Lysjoch (4151m) a ledovec Grenz na chatu Monte Rosa Hűtte (2795m). Robert byl nezvěstný a Honza jej celé dopoledne marně vyhlížel. Bylo jasné, že nikdo nemá v úmyslu zítra lézt na Monte Rosu (4634m). Dohodli jsme se, že si vylezeme alespoň na chatu Margherita a tudíž i vrchol Signalkuppe (4554m) a pak sejdeme za ostatními dolů.

Odhodili jsme batohy, zajistili je pečlivě cepíny a pomalu stoupali po zřetelné stezce k chatě. Z dřevěného balkonu chaty na vrcholu Signalkuppe / Punta Gnifetti (4554m) jsme si vychutnali dech beroucí pohled na divoce rozeklanou východní stěnu Monte Rosy.

Po dvou šálcích čaje a příjemném posezení v nejvýše položeném evropském stavení, jsme zaveleli k ústupu. Chůze po ledovci Grenzgletscher byla v odpoledních hodinách, a po všem co jsme měli už za sebou, dost namáhavá. Bořili jsme se hluboko do měkkého sněhu a kličkovali mezi spoustou trhlin. Vedl nás Honza, který měl trasu perfektně v oku a pamatoval si, kde jsou nebezpečná místa (sněhové mosty, apod.). Ze špagátu jsme se odvázali až před nástupem na skálu. Kolem soustavně poletoval vrtulník. Asi 100 výškových metrů nad chatou Monte Rosa Hűtte (2795m) probíhala stavba chaty další.

Po několika dnech jsme se zase sešli. Byl tu i Robert :-) Netušíme, jak se mu to přesně podařilo, ale jisté je, že zde byl ještě před Pavlem a Láďou, aniž by je cestou potkal.

Vyhodnocení výletu nebylo lichotivé!

• Všichni jsme se cítili velmi unavení,
• Láďa měl oddělaná kolena, a
• Robert si vezl domů ošklivé popáleniny rtů.

A co zůstalo z našich smělých plánů na dosažení několika čtyřtisícovek?

• Martin a Vláďa se podívali na tři z nich - Castor (4228m), Balmenhorn (4167m) a Signalkuppe (4554m), kde se k nim připojil ještě Honza,
• ostatní se kolem čtyřtisícovek jen prošli :-(

Velmi rychle celá naše skupina dospěla k rozhodnutí - Elbrus (5642m) půjdeme za týden "normálkou". Myslím, že si všichni zhluboka vydechli, další otročina v tak krátké době, by byla nad náš slabý morál :-)

Sestup

Po vydatném spánku na pohodlném lůžku a skvělé večeři o čtyřech chodech (polévka, salát, hlavní jídlo a zákusek) se nám šlo zpět k lanovce celkem dobře. Někteří z nás si po ránu pohrávali s myšlenkou překonat ledovec Gornergletscher bez maček, ale velmi brzy si to rozmysleli :-)

Ze stanice Rotenboden (2819m) jsme sjeli vláčkem do Zermattu (33 CHF) a z vedlejšího nádraží pokračovali vláčkem do obce Täsch (7,60 CHF). Krátce po poledni už jsme byli na cestě domů.

Co si vzít

Za krásného počasí jsou výstupy ve Walliských Alpách po normálních trasách snadnou záležitostí, kterou zvládne každý fyzicky zdatnější vysokohorský turista, který se rád pohybuje v ledovcovém terénu. S ohledem na nadmořskou výšku jsou větší nároky pouze na fyzickou zdatnost a na koncentraci. Lze zvolit ze dvou variant - spaní na chatách a spaní ve stanu či přímo bivak. Naše skupina si vyzkoušela obojí.

Za zcela nezbytné vybavení považujeme: sedák, základní matroš na záchranu při pádu do trhliny a lano (ideální poloviční lano délky 60m), turistický cepín, mačky s ochranou proti nabalování sněhu, hodit se může i ledovcový šroub. Další neopominutelnou součástí výbavy musí být ledovcové brýle, hodně silný krém proti slunci a tyčinky na rty (doporučujeme faktor 50+)! Puchýře na rtech a jiné nehezké výjevy v obličeji za to nestojí. Co si brát nemusíte, je helma. Namísto ní rozhodně užijete přikrývku hlavy proti slunci. Dále doporučujeme hůlky.

Ti, kteří se rozhodnou stanovat, rozhodně ocení lopatku a kvalitní stan, který odolá silnému nárazovému větru, stejně jako kvalitní vařič, zejména na přípravu vody ze sněhu. Dobrá je i karimatka (podle našich zkušeností je vhodnější silnější pěna, než samonafukovací matrace) a teplejší spacák. Půjdete-li na minimální váhu, pak vězte, že přežít se to dá i s alumatkou :-)

Za normálních podmínek nečiní žádné potíže ani orientace. Běda však, přijde-li náhlá změna počasí! Doporučujeme okamžitě zabivakovat a vyhnout se bloudění a pádům do trhlin nebo vytáhnout GPS s precizně předvolenými trasami a dojít na nejbližší chatu.

Odkazy a informace