Le Portalet (3344m) - západní stěna
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Robert Solich | Jiří Pětioký | Jan "Hany" Karhánek
Štítky: 2011 | Alpy | Francie | Le Portalet | Švýcarsko
Šestice natěšených „mladíků“. Silná sestava a především tradičně vysoké ambice!
Rok od naší poslední vizity v oblasti masivu Mt. Blancu utekl jako voda. Znovu jsme vyrazili potrápit svá těla a srazit si zbytnělé sebevědomí, abychom si vážili klidného městského života a vraceli se domů s jedinou myšlenkou – už nikdy více!
V půjčeném VW Transportéru jedeme (Fanda, Robert, Jirka, Vláďa a Martin) vyzvednout Hanyho do Plzně. Svištíme si to přes Německo, u Basileje vstupujeme do Švýcarska, abychom si po půlnoci ustlali vedle silnice kdesi v kopcích nad švýcarským městem Martigny. Robertovi se podařilo dohodnout, že si ráno na lanovce v obci Champex vyzvedneme klíčky od soukromé části chatky Bivouac des Plines někdy také Bivouac l´Envers des Dorées (2983m).
S klíčky v kapse jedeme do francouzské vesničky Le Tour. Rychle balíme. Marně, ostatně jako vždy, se pokoušíme o styl „light and fast“. Nakonec z toho je batoh, se kterým se dát pohodlně jít, ale rozhodně ne pohodlně lézt. Lanovkou za 19 euro (na osobu) se necháváme vyvézt na konečnou stanici Col de Balme (2186m). Po udržované mírně stoupající stezce jdeme k chatě Albert Premier Hut (2702m). Po východních svazích Tête de Charamillon se přibližujeme k ledovci Glacier du Tour. Několik skupinek zde trénuje techniku záchrany z ledovcové trhliny. My se po dvou hodinách na cestě dostáváme na terasu chaty. Vzájemně se ujišťujeme, že to jde dobře a zbývající cestu do bivaku budeme mít ve chvíli za sebou. V průvodci se píše o pouhých dvou hodinách. Nehodláme se hned první den honit za rekordy. Jdeme s plnou polní, takže se realisticky bavíme o třech hodinách.
Hledání bivaku des Plines
Na rozpálených kamenech za chatou se opalují polonahé krasavice. Husté mraky nad Aiguille du Chardonnet (3824m) však napovídají, že ani jim a bohužel ani nám už brzy počasí přát nebude. Je jedna hodina po poledni. Albert 1er Hut jsme nechali za zády. Jdeme po levé straně ledovce du Tour. Míjíme parádní dvouvrchol Aiguille du Tour, jehož vyšší severní vrchol dosahuje 3544 metrů. Kdyby bylo na chatě volno, určitě bychom se o něj pokusili, ale týden před naším výletem už byl Albert beznadějně plný. Pod Aiguille Purtscheller nejsem sám, komu už docházejí síly. Dlouhá jízda z Prahy si vybírá svou daň. Snažíme se najít sedlo – Col du Tour (3282m). Chvílemi není vidět dál než na 10 metrů. Taky teplota padá až někam do mrazivého sousedství s nulou. Snad jen Vláďa s Jirkou jsou v pohodě. Ostatní začínáme bojovat.
Na ledovci du Tour jsme prvně a kromě tištěného průvodce s fotkami nemáme nic, tedy ani mapu. Robert si prozíravě uložil do GPSky údaje o poloze bivaku. Od chaty Albert 1er bylo před námi nějakých šest kilometrů vzdušnou čarou. Teď uprostřed bílé tmy jsou to pořád ještě více než tři kilometry! Ploužíme se do kopce. Je jasné, že Col du Tour jsme netrefili. Kam vlastně jdeme? Mraky se chvílemi trhají. Jsme pod Petite Fourche (3520m) a jediná cesta do vedlejšího „bazénu“ ledovce Glacier du Trient vede přes sedlo Col du Blanc (3405m). Necelých sto metrů severně je vrchol Tête Blanche (3429m) a jižně je Petite Fourche, stačí vyjít po schodech. Nemáme však ani pomyšlení na výstup. Je zima. Fouká zatraceně silný vítr. Viditelnost mizerná. A taky je pět hodin odpoledne! Na první pohled sestup sedlem vypadá dost nepravděpodobně. Ledový svah má 70° sklon. Tři z nás mají jen turistické cepíny. Na druhý pokus nalézáme smyci. Jistíme to ještě cepínem. První jde dolů Vláďa. Je mi hrozná zima a chci si dole v závětří natáhnout spodky – jedu druhý. Slaňuje se skvěle, konečně nějaká změna po úmorné a nekonečné chůzi do kopce. Jediný moment prvního dne kdy vytahujeme lana. Osvěžující změna! O patnáct metrů níž je pořádná trhlina, která není ze shora vůbec vidět. Přijde mi, že nám to trvá věky.
Jen 400 metrů od nás z mírného svahu jsou vidět stopy vedoucí do sedla Fenêtre de Saleina (3261m) – okno do dalšího „bazénu“ - přístup na ledovec Glacier de Saleina. Máme jistotu, že jdeme dobře. Čas letí. Vláďa jde hodně vpředu, Jirka, pak já a nakonec Robert, Hany a Fanda, kteří si sundávají na stometrovém sestupu po skalních blocích mačky. Zbytečné zdržení. Snažíme se jít rychle. Letíme dolů svahem pod špicemi skalní hradby Aiguilles Dorées. Za jejich hranou konečně vidíme bivak. Malou do dáli svítící chatku – Bivouac des Plines (2983m). Neskutečné štěstí, že se na malý moment vyčasilo. Je po sedmé večer. Jsme 9 hodin na cestě, která měla trvat podle nejčernějších odhadů asi 6 hodin.
V potoce nabíráme vodu do lahví, abychom si na chatě udělali čaj. Poslední úsek se už všichni krom Vládi plazíme. Tenhle kilometr už hodně bolí. Okolní skály, kuloáry a led se zabarvují do žluté, růžové a nakonec červené barvy. Nejsem sto vytáhnout foťák. Chci se jen doplazit do postele. Přichází šero a je stále hustší a neprostupnější. Klesání střídá stoupání po sněhu a kamenech. Hodinu po Vláďovi, v půl desáté večer, jsme všichni pohromadě na chatě. Spolu s námi tu je ještě čtveřice dalších horolezců. Brzy ráno mizí do skal. Tiše vaříme. Dávám si jen hodně pití, dva Acylpyriny a bez jídla si jdu lehnout. Beztak bych to vyblil. Na první den výletu to „nebylo špatný“.
Je třeba říct, že údaj v průvodci o dvouhodinové vycházce z Albert Premir Hut na bivak je krutě podsazený nebo spíš úplně zmatečný. Při naší osmihodinové anabázi z chaty na bivak jsme šli prakticky nejkratší možnou trasou a přinejmenším první dvě až tři hodiny i solidním tempem. Zkrátka, jak později prohlásil Hany:
„Tento průvodce už stál život mnoha horolezců“.
Výstup na Le Portalet
Vydatný spánek a včerejší únava je zapomenuta.
Vybíráme „snadný“ cíl. Je to relativně blízko a z naší strany vypadá Le Portalet (3344m) slibně. Jeho západní stěna sice není tak zasněžená, jak ukazují obrázky v průvodci, ale netváří se nepřístupně. Jdeme nalehko. Konečně. Mezi skalami stoupáme ke skalnímu ostrohu přímo na sever od bivaku. S Hanym zkoumáme cestu zprava. Tady to nepůjde. Několika set metrový sešup na prudce padající ledovec Glacier des Ravines Rousses. Skalní ostroh obcházíme zleva. Míjíme sedlo Col Droit (3297m). Mírným obloukem a téměř po ideální rovině jdeme po ledovci Ravines Rousses pod západní stěnu Le Portalet. Po krátkém prudším sněhovém jazyku nastupujeme do skal. Sundáváme mačky a sólo, každý dle chuti a schopností, lezeme nahoru. Spolu s Hanym hledáme ideální výstupovou trasu.
Le Portalet (3344m) je hora oddělující údolí (bazény) ledovců Tient-Orny a Saleina. Nepatří mezi často lezené a prominentní vrcholy. Se svou výškou je až 369. nejvyšší švýcarskou horou. Úbytek sněhové pokrývky a letní sucha způsobují postupnou „devastaci“ hory.
Nejčastěji se hora zlézá z opačné strany, tedy od ledovce Glacier d´Orny. V severní a severovýchodní stěně jsou tři pěkné výstupové trasy. Západní stěna, kterou jsme lezli my, je častěji využívána k cestě dolů.
Výstupové trasy:
- severní stěna, II/AD 45°, 300m – nejpopulárnější trasa, která směřuje diagonálně vlevo po severní stěně. Po dvou stech metrech mírného sklonu (30°) následuje 100 metrů s maximálním sklonem kolem 45°. Závěrečná pasáž je vedena po vzdušném hřebínku.
- severní stěna „Direct“, II/AD 50°, 300m – po svahu, který padá dolů přímo pod vrcholem. Skály pod vrcholem se obcházejí zprava. Jedinou faktickou komplikací může být padající kamení. Do této cesty jsme koukali shora a vypadala parádně.
- severovýchodní kuloár, II/PD 40°, 350m – nejprve trasa stoupá přímo nahoru (místy již v kuloáru není sníh – zejména v prostřední skalnatější pasáži) nalevo od vrcholu a v horní části se stáčí vpravo a podchází Chandelle du Portalet (svíčku).
- západní stěna (normálka), I/PD 40°, 250m – vyznačena na obrázku červeně - standardní sestupová trasa, která stoupá diagonálně vpravo od ledovce Glacier des Ravines Rousses, v druhé polovině se cesta napřimuje a logickou linií stoupá přímo na vrchol. Cesta vede po lámavé skále a zejména ve spodních pasážích pozor na místy velmi sypký štěrk. Při vydatnější sněhové pokrývce je cesta snazší – pak hodnocení odpovídá I/F.
Vybraná linie je považována za standardní sestupovou trasu. Zpočátku po vpravo ubíhající diagonále křižujeme západní stěnu. Dolní část se hodně sype a ujíždí nám nohy. Všude tady měl být sníh a led. Není. V polovině stoupání se linie napřimuje a jdeme rovnou za nosem. Skála je místy lámavá, ale postup je snadný. V nejprudším místě má svah sotva 40° nebo 45°. Po dvou a půl hodinách chůze od bivaku není kam stoupat. Před polednem jsme na vrcholu Le Portalet (3344m).
Krom hromádky kamení s ukotvenými pahýly větví vrcholu dominuje malý stožár vysílače – převaděče signálu k bivaku des Plines a chatě Saleina Hut (2691m). Hanymu to nedalo. Chtěl být nejvýš a tak … Z vrcholu je za dobrého počasí překrásný výhled na údolí a plošiny ledovců Saleina, du Trient a d´Orny.
Sestup a návrat do chatky jsme zvládli stejnou cestou během necelé hodinky.
Po návratu se rozhořela divoká diskuse.
"Kam půjdeme zítra?"
"Má se zhoršit počasí a když zítra nesestoupíme, nestihneme ani pokus na Mt. Blancu!"
Nepěkné vyhlídky. V podvečer padá rozhodnutí. Jde se zpátky přes Albert 1er Hut a cestou vylezeme severní stěnu Tête Blanche (3429m) ... nedokázal jsem se smířit s tím, že bych šel tak snadný a krátký výstup. Kvůli tomu jsem se sem neplazil pomalu 11 hodin, abych se zase otočil a nic pořádného nevylezl. Listuji pořád dokola průvodcem a pořád myslím na Aiguille d´Argentière (3902m). Koukám na ni z okna. Neuvěřitelná hora. Na "direkt" severní stěnou nikoho nepřemluvím, na Messnerovu cestu taky ne. Obojí jsou hodnoceny jako D - difficile a sklon bude i přes 60°. Brácha se chce pošetřit na Mt. Blanc a mé návrhy považuje za šílené. Hany se při pohledu do severní stěny, kde obě navrhované cesty vedou, křižuje.
Hledám dál.
"Mám ji! Čeče Hany, neser a pojď se mnou do kuloáru Barbey."
"Kde je? Ukaž."
"Hele, není odsud vidět, je k nám bokem schovaná za támhle tím skalním hřebenem. Koukni, tam nahoře vede přímo k vrcholovým převějím ..."
Koukáme z okna a cítím, že Hany je nalomený. Taky se mu nechce odjet s nepoužitými lezeckými cepíny. Po chvíli je dohodnuto. Já s Hanym jdeme zítra na Aiguille d´Argentière (3902m) - kuloárem Barbey. Budíček ve dvě ráno ...
Co si vzít s sebou
Naše výstupová trasa na Le Portalet byla nejlehčí variantou z nabízených. Cesta z bivaku des Plines (Envers des Dorées) neklade před horolezce žádné technické překážky. Postačí turistické mačky na přechod ledovce a úvodní prudší stoupání ve sněhu a případně i turistický cepín. Ledovec Ravines Rousses je ve své horní části stabilní, někdo by však i přesto doporučil navázání družstva na lano. Na výstupové trase, pokud nezabloudíte do nějaké neschůdné skalní pasáže, což je málo pravděpodobné, nebudete potřebovat žádné vybavení. Nezapomeňte ledovcové brýle a opalovací krém.
Odkazy a informace
Průvodce
Le Portalet (3344m), Švýcarsko
