Aiguille d´Argentière (3902m) - kuloár Barbey

Přidáno: 19.8.2011 | Datum akce: 4.7.2011
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Jan "Hany" Karhánek
Štítky: 2011 | Aiguille d´Argentière | Alpy | Francie | Švýcarsko

Pípání hodinek. Jsou tři hodiny ráno. Kluci ještě spí, tedy kromě Roberta, který je na nohou spolu s námi a začíná zbytku party připravovat čaj. Házíme do sebe kousky jídla. Směsice všeho možného – sýr, salám, ovesné vločky, instantní hrníčková polévka … Tušíme, že tohle jídlo je současně snídaně, oběd i odpolední svačina. Vyjma sušenky nebo čokolády během výstupu nás čeká až večeře.

Blíží se čtvrtá. Všechno připraveno.

„Zdar, Roberte. Uvidíme se odpoledne v kempu v Argentière. A nezapomeňte se na nás podívat z vrcholu Tête Blanche.“
„Jasný. Hlavně to přežijte.“

Výstup na Aiguille d´Argentière

Rychle sestupujeme od bivaku des Plines (2983m) pod skalní stěny Aiguilles Dorèes. Přímou cestou přes ledovec Saleina směřujeme pod východní stěnu Aiguille d´Argentière. Jde to skvěle. Rychleji, než když jsme si včera z okna bivaku promýšleli cestu. Po páté hodině zhasínáme čelovky. Jsme jen kousek od nástupu. Pozorně si prohlížíme trhliny. Ještě pozorněji ale vnímám bublání a nepříjemné tlaky ve svých střevech. Dnes to opravdu nebude zadarmo …

Po šesté už lezeme, máváme ostrýma zbraněma a plni sil si užíváme první pohyby. Hany připevňuje na helmu mini HD kameru. Trhlinu lezeme opatrně. Ještě před nástupem jsme se dohodli, že půjdeme celou cestu sólo. Jen pokud bychom narazili na těžké pasáže, navážeme se a budeme jistit. Kluci byli výjimečně hodní a vzali některé naše věci k sobě. Vařič, spacák, … další drobnosti. Máme relativně lehké batohy. Táhneme jen rezervní rukavice, bundu, spodky, jeden litr vody, kousek čokolády a energy gel, lana, šrouby, … Batoh má určitě pod deset kilo. Tady problém nebude. Trochu se obávám, aby vydržela lýtka. Je to minimálně 800 metrů lezení na hrotech maček. Včerejší snadný výstup na Le Portalet naštěstí neunavil.

Aiguille d´Argentière (3902m) se nachází v masivu Mont Blancu a patří mezi jednu z dominant údolí ledovce Argentière. Hora je velmi krásná a zajímavá jak s ohledem na její tvar, tak i s ohledem na nepřeberné možnosti výstupových tras. Vrcholu bylo prvně dosaženo v roce 1864 skupinou vedenou E. Whymperem a jeho kolegy M. Reilly Crozem, M. Payotem a H. Charletem.

Výstupové trasy:

• severní stěna, IV/AD+ 50°, 750m – vyznačena zeleně – severní stěna permanentně mění svojí podobu. Jednu sezónu je povrch sněhu hladký, jinou je zvrásněný a často zde visí velmi nebezpečné séraky. Nejprve je nutné překročit trhlinu a obejít zleva podél skal obrovský sérak, nebo se pokusit prostoupit spodní část cesty v relativní ochraně skal a vyhnout se tak překračování další trhliny. Následuje přibližně 400 metrový úsek lezení v prudkém svahu. Úzký koridor je ohraničen zprava skalami a zleva hrozivými séraky. Vyústění cesty je na hraně severozápadního hřebene. Zde je možné se rozhodnout pro sestup Whymperovou cestou (Whymper Route) nebo pokračovat po vzdušném hřebínku na vrchol. Závěrečná pasáž by již neměla činit velké potíže. Ideální sestupová trasa pro všechny varianty výstupů je po ledovci Milieu.
• východní stěna – kuloár Barbey, II/AD 50°, 800m – vyznačena červeně – krásná trasa převážně ve strmém sněhovém svahu. Originální cesta zlezená v roce 1884 se přidržuje vpravo od skal rozdělujících kuloár Barbey a napojuje se na severovýchodní hřeben (varianta vyznačena červeně přerušovaně). Dnes se lezci přiklánějí spíše k přímější variantě vedoucí podél skal vlevo a v závěrečném „esíčku“ se stáčejí co nejblíže v samotnému vrcholu. Cesta podle podmínek a velikosti vrcholových převějí končí přibližně 50 metrů vpravo od vrcholu Aiguille d´Argentière. Počítejte se 4 – 7 hodinami lezení.

• ledovec Milieu (normálka), II/PD+ 45°, 1000m – vyznačena modře – nejsnadnější výstupová trasa, která se horolezcům odmění krásnými výhledy. Dokáže však i potrápit ve chvíli, kdy klimatické podmínky způsobí, že v nejprudších pasážích (poslední čtvrtina) výstupu polezete po odhaleném ledu. Tradičním nástupním místem je chata Argentière (2771m). Doporučujeme si předchozího dne prohlédnout nástup, který je v hromadách štěrku, balvanů a skal náročnější na orientaci (značeno kamennými mužíky). Na ledovci Milieu se trasa přidržuje v dolní polovině levé strany. V závěru je možné postupovat cik-cak po prudkém svahu a dosáhnout v klidném tempu vrcholu a nebo se stočit mírně vpravo a vydat se k vrcholu přímou cestou a prudším svahem.

• Whymper Route, II/PD+, 1000m – vyznačena žlutě – tradičním nástupním místem je opět chata Argentière (2771m). Nejprve je zapotřebí sestoupit na ledovec Argentière a po jeho pravé straně dosáhnout paty ledovce Chardonnet. Po ledovci cesta pokračuje ve směru k západní stěně Aiguille d´Argentière. V závěru, resp. před dosažením hřebene a spojením se s trasami severní stěnou a po severozápadním hřebeni, přichází klíčové místo – krátký kuloár. Zbytek cesty vede po snadném vzdušném hřebínku na vrchol.
• severozápadní hřeben, III/AD 50°, 600m – vyznačena oranžově – nástup do cesty je možný jak z údolí ledovce Argentière (po ledovci Chardonnet), tak z oblasti ledovce Saleina. Prvním cílem je dosáhnout sedla Col du Chardonnet (3323m). Překonání prvních věžiček je snadné. Přibližně v první třetině výstupu se do cesty staví výraznější věž (gendarme), kterou lze překonat z obou stran. Častěji je doporučována verze v západní stěně s využitím úzké skalní lavice. Poslední část lezení ve skalách před dosažením vrcholu hřebene a připojením se na Whymperovu cestu (Whymper Route) je na některých místech těžší. Výstup ze sedla Chardonnet až na severozápadní hřeben by neměl být delší než pět hodin.

Jedná se o stručné popisy pouze několika málo vybraných tras, které patří mezi ty nečastěji lezené. Z dalších oblíbených je možné jmenovat tzv. "Ypsilon" kuloár, Messnerovu cestu, ... Aiguille d´Argentière je dominantou obou ledovcových údolí jak Saleina, tak i údolí ledovce Argentière. Výstupových tras je zde nepřeberné množství a výběr je omezen pouze schopnostmi lezce a aktuálními klimatickými podmínkami.

Po prvních 50 metrech lezení zjišťuji, že nejsme ve správném sněhovém žlabu. Nade mnou je skála. Kuloár Barbey je nalevo. Nalezené metry naštěstí neztrácíme. Traverzujeme deset minut po vrstevnici, přelézáme další trhlinu a s velkou pokorou hledíme do nekonečného kuloáru nad námi. Bude to šílená makačka. Vycházející slunce máme přímo v zádech. Zanedlouho začne hřát a nám nastanou perné chvíle. Důležité je být rychlý. Jestli nám pod nohama změkne sníh, bude to nejen nepříjemné, ale i o hubu. Po dalších stech metrech vylézáme na skalní ostroh a zařazujeme první pauzičku. Slunce už pálí a po kamenech teče voda. Spěšně doplňujeme naše skrovné zásoby tekutin.

Další pauzu si chceme dát až po 200 metrech. Kuloár je ve své druhé polovině rozdělen nevýrazným skalním hřebínkem. Dlouze jsme ho včera zkoumali a rozhodli jsme se jít jeho levou stranou podél středových skalisek. Na konci kuloáru uděláme „esíčko“ – nejprve se stočíme doprava a vzápětí doleva – na závěr se pokusíme prorazit skrze převěje. Jasný plán. Ovšem realita je poněkud drsná. Po pauze se zvedáme a nastupujeme zpátky do sněhu. Najednou kolem proletí šutr! Zatraceně, to je průser. Slunce pálí do skal vysoko nad námi, a ty se po promrzlé noci probouzejí k životu. Kameny poskakují a letí strašnou rychlostí z takové výšky, že i malý by mou super-lehkou polystyrénovou helmu od Petzla rozštípal na tisíce kousků. Následujících 250 metrů, než vlezeme do levé části kuloáru, bude stěžejních. Hlavně rychle, ať to přežijeme.

Jsme jak na střelnici. Dva posraní holubi čekající na projektil.

Hany navíc začíná viditelně ztrácet rychlost.

„Teď se to opravdu nehodí! Zaber čeče nebo tu zdechneme.“

Lezeme tak, že jeden kouká nahoru a hlásí šutry a druhý leze co nejrychleji padesát kroků. Trvá nám to věčnost a navíc jsem už dobrých sto metrů nad Hanym. Nacházím dobré kryté místo na sklaním výčnělku, kde můžu na Hanyho počkat a současně mu hlásit padající šutry.

Je půl deváté. Po dvou a půl hodině lezení oba cítíme, že to dnes bude na krev. Jsme mimo střelnici. Odhadem máme kolem poloviny výstupu za sebou. Objevují se nevýrazné mraky. Lehký opar. Další postup je pomalejší. Horní vrstva sněhu už změkla, ale pořád to celkem drží. Lezeme v levé větvi kuloáru Barbey. Každých třicet až padesát metrů si na chvilku sedáme. Vždy vylezeme na kamení. Dělám cestu. Začíná to být náročný job, ale Hanyho do toho nechci nutit. Jsem rád, že držíme tempo. Vrací se mi střevní potíže …

Jsme v závěrečném „esíčku“. Počasí drží, slunce tolik nepálí a my cítíme jistotu, že vylezeme. Je to jen otázka času. Lezeme zrovna ty nejprudší pasáže. Svah má kolem 50° a na několika krátkých úsecích je tvrdý led. O kousek dál se zase boříme po pás. Poslední pauza v kuloáru Barbey. Jíme kousky čokolády, přikusujeme sníh. Není kde nabrat vodu. Snad bude na druhé straně. Koukám na závěrečný padesátimetrový úsek prudkého sněhu. Vrcholovou převěj někdo před pár dny prorazil. Mířím do tohoto okýnka. Brzy bude poledne. Přelézáme malý předvrchol a konečně ... stojíme na vrcholu Aiguille d´Argentière (3902m). Radost, uspokojení, chvíle, kdy si člověk obrovsky váží života a naplno vnímá všemi smysly. Po osmi hodinách od bivaku a necelých šesti hodinách lezení se rozhlížíme po okolních velikánech. Aiguille Verte, Les Droites, Les Courtes a v dáli Grandes Jorasses, … Koukáme i dolů směrem na Tête Blanche. Třeba uvidíme kluky. Ti už však nejspíš odpočívají před závěrečným sestupem na terase chaty Albert Premier …

Sestup

Nebudeme experimentovat. Z nabízených variant přímého sestupu ledovcem Glacier du Milieu nebo hledání cesty k ledovci Glacier du Chardonnet bereme tu, kterou vidíme. Jdeme na jistotu. Zbytky stop míří cik-cak dolů ledovcem Milieu. Svah je prudký. Nejraději bych si sednul na zadek a frčel dolů, ale sníh je za západních svazích ještě hodně tvrdý. Bylo by to nebezpečné.

Sestup je překvapivě pomalý. Horní prudkou čtvrtinu máme za sebou. Chvílemi se pokouším sjíždět kopec ve stoje na nohou. Hany je za mnou. Čekám. Prohlížím si svah a už nedokážu dál odolávat. Sedám a jedu! Nenechávám to příliš rozjet. Ověřeno. Jde to. Povzbuzuji Hanyho, aby taky zkusil sjezd. Má premiéru! Sedá do sněhu. Připravuje si cepín. Dělí nás sto padesát metrů, které potřebuje dohnat. Pomalu se rozjíždí. Nechává to na můj vkus nějak moc frčet a když mne míjí, tak už na něj řvu, ať okamžitě brzdí! A je to v prdeli …

Zaseklý cepín se vysmekl z ruky! Hany rotuje vzduchem, do okolí odletují kusy vybavení. Šrouby, druhý cepín, expresky … padesát metrů pod námi je zkurveně velká trhlina. Letí přímo do ní! Běžím dolů. Poletující sníh klesá zpátky na zem. Hany to nějakým nepochopitelným zázrakem zastavil dvacet metrů nad trhlinou.

„Žiješ vole? Můžeš se hejbat? Je ti něco?“
„Jsem v pohodě. Nic mi není.“

Do prdele, to je úleva. Rychle sbírám všechen rozlétaný matroš. Hany je pěkně otřesený a nevypadá, že by se mu metoda rychlého sjezdu po zadku zalíbila. Hledáme kudy přejít trhlinu. Stopy nikde žádné. Dnes jsme tu ještě nepotkali jediného člověka. Nacházím místo vhodné k překonání trhliny. Hany nechce věřit vlastním očím, když si sedám na zadek, rozjíždím se a přelétám přes hrozivě vypadající díru. Nakonec jí přelétá úplně stejně!

Sklon je příznivější a občas se vracíme k sjezdům. Jedno je jisté, mé lehoučké kalhoty od Sira Josepha, které jsem si tolik oblíbil, se se mnou domů už nevrátí. O jejich zadní část jsem přišel při jednom ze skluzů. Překonáváme další nepříjemné pasáže plné trhlin. Tankujeme vodu. Jsme hrozně žízniví. Poslední potíže přicházejí ve spodní části ledovce. Pod nánosem štěrku se skrývá led, ale to si k naší smůle uvědomujeme až po nepříjemném pádu.

Dole po ledovci Glacier d´Argentière se pohybují dvojice a trojice horolezců. Blíží se třetí hodina. Chceme stihnout poslední lanovku ve stanici Lognan (1972m). Nezastavujeme se tudíž ani na chatě Argentière (2771m) a pádíme pořád dál. Cesta po ledovci utíká rychle. Je to rovinka. Cítíme se bezpečně a občasné trhliny snadno přeskakujeme. Jdeme bez maček. Pozorujeme, že na ledovci Argentière se skupinky horolezců navazují spíše výjimečně. My o tom ani neuvažujeme. Necháváme se zmást náčrtkem mapky v průvodci a nedaří se nám najít nástup na stezku vedoucí k lanovce. Bloudíme mezi ledovcovými trhlinami v marné snaze objevit ideální trasu. Na skále nad námi najednou vidíme postavy. Tak tam je cesta! Podařilo se nám přehlédnout obří žluté značky na skále. V krátkém rozhovoru se čtveřicí Britů zjišťujeme, že poslední lanovka jede v pět. Zbývá 45 minut. Podle jejich odhadu máme hodinu a půl cesty před sebou. Nemá smysl se honit. Přesto nezpomalujeme. Chodidla pálí.

Cesta je dobře značená. Místy vedou žebříky, kramle, lana – taková easy-ferrata podél ledovce.

Po horské louce se blížíme ke stanici Lognan. Je pět a právě odjíždí poslední kabina. Chybělo nám deset minut.

Po krátké pauze a posledních kouscích čokolády sestupujeme strmou šotolinovou cestou do obce Argentière. Začíná pršet. Veškeré své myšlenky upírám na jídlo a pivo. Kéž by byla v kempu pizza nebo maso na grilu. Prší.

Zmoklí a odevzdaní svému osudu přicházíme po sedmé večer do kempu. Čelíme nejapným poznámkám hrdinů z Tête Blanche (3429m). Je mi to jedno. Jdu si ke stánku objednat pizzu! Vleže na zemi vedeme do soumraku debatu o ideální a co nejsnazší výstupové trase na Mont Blanc (4810m) … Hany si zalepuje krvavé puchýře. Má nové boty!

Co si vzít s sebou

Kuloár Barbey na Aguille d´Argentière je klasickým výstupem ve strmém sněhovém svahu, který může být místy zledovatělý. Základní výbavou na tento velmi dlouhý výstup je vytrvalost :-) Jelikož zde často padají kameny, nikdy nezapomeňte helmu. A pak už jen lezecké cepíny, max. dva šrouby do ledu, lezecké mačky, lano, expresky, smyčky a šňůry, ... Slunce do cesty svítí od časného rána a i když vyjdete velmi brzy, přibalte ledovcové brýle a opalovací krém.

Odkazy a informace

Aiguille d´Argentière (3902m), Francie/Švýcarsko