Vzdávám to!
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika
„Zdar. Bereš helmu?“
„No jasně. Nutnost!“
„Tak jo. Musím všechno rychle dobalit. Nestíhám. Zdar.“
Po deseti minutách zvoní telefon znovu.
„Kolik bereš friendů? Nechci tahat moc železa, který pak nevyužijem.“
„Beru jen tři. Jedničku, dvojku a trojku. Tak ty vezmi jeden menší a další jedničku. Jinak táhnu ještě sadu hexů, vybral jsem pár vklíněnců a smyčky. Presa už neber, mám nabalený.“
„Fajn. Vezmu nula sedmdesát pětku a jedničku. Taky přibalím tři čtyři smyčky, nějaké volné karáble a ty dvě šedesátimetrový dvojčata.“
„OK. To bude stačit. I tak to bude váha jako prase.“
„Snad nás s tím pustěj do letadla bez doplatku.“
„Jsme čtyři, to se nějak rozpustí.“
„Tak jo. Jdu dokončit pakování.“
Za půl hodiny.
„Máš kobercovku? A co adaptér na zásuvky?“
„Kobercovku mám a beru. Ty ****, na adaptér bych úplně zapomněl, přibalím britskou verzi.“
„Tak ve dvě na letišti.“
„Jo. Budu tam.“
Poslední hodiny jsou pokaždé hektické. Jen málokdo z nás je schopen připravit si vše předem a dvě nebo tři hodiny před odletem vytáhnout z kouta dokonale zabalený a vyvážený batoh, strčit do kapsy pas a prachy a v klidném tempu dojet na letiště. My si od rána průběžně voláme, ladíme společné lezecké vybavení, jídlo; odhadujeme, kdo bude mít zase nejtěžší krysu, … Vlastně to už vědí všichni předem. Vždycky mám největší a nejtěžší bágl. Ještě jsem nikdy nezklamal. Však taky táhnu na rozdíl od ostatních kameru, zrcadlovku s objektivy, nějaké náhradní baterie, … a postupně se nasčítá přinejmenším pětikilový náskok na druhého v pořadí.
Odjezd na letošní akci do Afriky však nebyl pouze hektický. Došlo i na emoce! A byly i nervy v kýblu.
„Je to brutální nápor na hlavu! Já blbec jsem si ke čtení těch hrůz v průvodcích pustil ještě video! A to mne poslalo do kolen úplně :-) Přijedu po té desáté hodině.“, dva dny před odletem přichází první SMSka, který avizuje blížící se potíže. Milan přestává zvládat svoji psychiku.
V den odletu, čtvrt hodiny před desátou přichází další nemilá zpráva: „Zdarec. Jsem úplně v prdeli! Ani se nemůžu obléct. Nezvládnu to! Nechci vás brzdit, nebo překazit akci!“.
Tři a půl hodiny před odletem se po nekonečných telefonických hovorech a dohadování objevil před dveřmi Milan. Velký chlap s velkým batohem, ale zjevně hodně vyděšený kluk.
„Nejedu. Nemám na to.“
„Neblbni. Jedeme za klukama na letiště a tam to pořádně probereme, uklidníš se a nakonec si to náramně užiješ. Není se čeho bát. Všechno je jednou poprvé.“
„Vzdávám to. Nepojedu ani na letiště.“
Dál už se náš dvacetiminutový „rozhovor“ nedá reprodukovat. Myslím, že lidé vyhlížející z balkónů na sídlišti se namlsali mnoha jadrných slov. Takový zákusek po dobrém sobotním obědě. Veřejná show skončila bouchnutím dveří auta a odjezdem na letiště. Bez Milana. Nenašel v sobě dostatek odvahy, aby se mnou přijel na Ruzyň a řekl kolegům, že více než půl roku připravovanou akci vzdává, a ať se tomu během tří hodin zbývajících do odletu nějak přizpůsobíme.
Neslavně tedy skončila první etapa naší africké cesty – příprava a plánování.
Řídit jsem nechal raději Haničku! Stále ještě rozžhaven do ruda jsem dorazil na schengenský terminál. Do odletu zbývají tři hodiny. Jsem rád, že jsme si dali hodinu fóra navíc a máme teď čas všechno přeskupit, přebalit a probrat novou „strategii“. Víme, že něco vyřešit nepůjde. Má-li být jedna dvojice „lezecká“ a druhá „chodecká“, nezbývá, než že bude Pavel minimálně den nebo dva sám a sám se tedy pokusí o jeden z vrcholů Mt. Kenya. To je nepříjemná situace. Vždy se může něco přihodit a samotný člověk v dalekých horách si sám sobě jen stěží pomůže a současně bude i jeho případná pomoc lezecké dvojici dosti problematická. No však uvidíme.
Auto s Pavlem zastavuje vedle našeho. V hale již čeká Láďa. Jdeme do vzdáleného rohu a cestou probíráme nastalou situaci. Rozděláváme batohy a třídíme věci.
„Vyhoď tenhle stan, smáčknem se do většího expedičního, dva stany prostě ve třech neutáhneme.“
„OK. Co jídlo? Máte někdo třeba sůl, tu měl brát Milan?“
„Ne.“
„Taky ne.“
„OK. Musíme to pročistit, na tři lidi toho táhneme příšerně moc …“
Po půl hodině horečné aktivity máme zabaleno. Na zemi leží hromádka vyřazených věcí, kolem nervózně krouží policisté a naše batohy už se dají, byť ztěžka, alespoň zvednout ze země na vozík. Situace se uklidňuje a začínáme se soustředit na dny příští.
S obřími do igelitových fólií zabalenými kokony se přesouváme k přepážce check-inu. Rekordní má 28,8kg. A čí je? Zbytečná otázka :-)
Stan se nikam nevešel a tak si jej neseme jako jedno z mnoha příručních zavazadel.
„Pánové můžete prosím rozbalit toto zavazadlo?“
„Jasně to je stan. Tyčky máme v odbavených zavazadlech, takže by neměl být žádný problém.“
„A co je toto?“
Pracovník bezpečnostní kontroly zkušeným hmatem vytahuje na světlo světa malý pytlík s kovovými a bohužel i ostře nabroušenými kolíky! V tom zmatku jsme na ně úplně zapomněli a teď se nám to vrátilo. Jdu zpátky na check-in s celým stanem, ale další více než 4 kila už mi slečna na přepážce nedovolí bezplatně odbavit, i tak jsme překročili hranici dobrých mravů a bylo nám odpuštěno příliš mnoho (celkem jsme poslali k odbavení tři bágly o váze 71,3kg). O kolíky nechci přijít a tak povolávám zpátky na letiště Haničku, aby je vzala domů. Nějak to dopadne i bez nich.
Let do Amsterdamu je ve znamení nepříliš povzbudivého miniaturního keksu naplněného jakýmsi nechutným červeným gelem, který nám s úsměvem a přáním dobrého chutnání podává palubní personál. Nevěřil bych, že úroveň ČSA může během pár let klesnout tak hluboko.
Na amsterdamském letišti Schipol si sedáme na pivko a párek zapečený v těstíčku. Konečně se po veškerém předchozím zmatku dostáváme do pravé expediční pohody … za moment usedneme do Boeingu 777 společnosti Kenya Airways a odstartujeme k druhé a věříme i té nejlepší etapě - tedy k cestě samotné …