Vyjednávání po tanzansku
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Keňa | Moshi | Tanzanie
Po luxusní snídani zakončené voňavou kávou platíme přijatelných 350 KES a táhneme naše obří zavazadla ke dveřím hotelu Ibis. Nikomu z nás pouhá jedna noc nepomohla zregenerovat natolik, aby naše pohyby, byť jen vzdáleně, připomínaly přirozeně vzpřímenou chůzi.
Ben už stojí před dveřmi. Jeho mikrobus je vkusně vyšperkován množstvím visacích zámků. Jsme jedinými pasažéry. Míjíme Naro Moru, nástupní místo jedné z nejoblíbenějších přístupových tras do Národního parku Mt. Kenya. Silnice vede podél staré a minimálně udržované železnice vystavěné Brity. Pochybujeme, že je ještě vůbec využívána, ale Ben nás ujišťuje, že jednou týdně tudy projíždějí nákladní vlaky. Jedeme krásnou zvlněnou krajinou, která hýří sytými odstíny zelené a rudé barvy. Zvláště rudě zbarvená půda je fascinující.
Za dvě a půl hodiny jsme v dopravně kolabujícím centru Nairobi. Částku 2800 KES jsme Benovi vyplatili již v Nanyuki, aby mohl nabrat benzín. Nyní s příslibem spropitného vyvíjí v poledním horku až ohromující snahu zajistit nám pokračování jízdy minimálně na hranice s Tanzanií. Poptávali jsme jeho služby i na druhou část dnešního přesunu, ale striktně to odmítl. Zdá se, že platí jakási nepsaná pravidla, kdy každý řidič obsluhuje pouze určitý region a sotvakdy opouští jeho hranice, aby neobíral o výdělek své kolegy.
Chceme jet do Moshi. Arusha se nám zdá přespříliš rušná a navíc hodně vzdálená od úpatí Kilimandžára (5985m). Vyjednávání neberou konce a čas běží. Nedaří se nám srazit cenu. Řidiči moc dobře vědí, že potřebujeme jet, a co víc, my potřebujeme dojet ještě dnes. Nikam nespěchají. Nasazenou částku 4000 KES za odvoz k hraničnímu přechodu Namanga udrží až do konce.
Po hlavní výpadovce na Mombasu ujíždíme neuvěřitelnou rychlostí. Občas někdo přebíhá přes dálnici, matatu zastavují a nabírají další pasažéry, postávají tu řady kamionů, vznikají improvizované autoopravny, ostře probleskují výboje svářeček. Ruch na jižní straně města je však nesrovnatelně menší. Mumraj, špína, bolest a nedůstojnost lidí v chudinské čtvrti při severovýchodní výpadovce, kterou jsme se dnes do Nairobi vřítili, je pro nás, pohodlné Evropany, podivně znervózňujícím zážitkem.
Po odbočení z dálnice přichází klasika. Prašnou cestu s mnohametrovými výmoly střídá na pár kilometrů asfalt a naopak. Chvílemi podřimujeme, chvílemi se s vytřeštěnýma očima křečovitě držíme tyčí, kterými je matatu vyztužen. Vzdálenost necelých dvě stě kilometrů do příhraničního města Namanga ubíhá rychle.
Plni odhodlání stojíme s pasem v ruce v první frontě. Nejprve se musíme odhlásit a odevzdat řádně vyplněnou exit kartičku na keňské straně. Pak přecházíme 50 metrů široké území nikoho. Na řadu přichází vyplnění entry kartičky, žádosti o víza a vystání fronty na tanzanské straně. Na obrazovkách všech televizí se střídají fotografie hledaných osob. Kompjútr i tiskárna se samolepkou EU (Training Brussels) a za ní policajti, kteří si nás přeměřují zkoumavým pohledem. Podobnost s hledanými zcela vyloučena. Ale co kdyby! Odměna by je neminula. Po zaplacení 50 dolarů za vízum se nakonec usmějí a brána ke sněhům Kilimandžára je otevřená.
Během tohoto přebíhání a vyplňování formulářů nezahálel ani náš řidič. Podařilo se mu sehnat dva maníky, kteří jedou do Arushi a vypadají dostatečně odhodlaně, aby nás za patřičný obnos ještě dnes dostali až do Moshi.
Subtilní floutek přežvykující stonek rostliny miraa, která obsahuje povzbuzující látky a jejíž užívání mimo jiné zvyšuje agresivitu, bude s největší pravděpodobností naším řidičem. Nebudí v nás ani nejmenší nadšení. Jeho kolega, urostlý pořízek George, je vyjednavačem. Za 3000 KES nás vezmou do Arushi. Do Moshi to bude dvojnásobek. Cenou nejsme vůbec nadšeni, ale už je půl čtvrté a my máme celkem na spěch. Bereme.
Jih Keni na nás působil depresivně. Vyschlá krajina, bezduší Masajové poflakující se podél silnic a všudypřítomný prach. Tady v Tanzanii je to ještě o poznání horší. Ponurou krajinou pod kopcem Mt. Longido (2629m) se honí silný vítr, stromy jsou obalené nánosy prachu a není vidět ani Kilimandžáro (5985m), ani Mt. Meru (4566m). Nejsmutnější je pohled na Masaje posedávající podél silnice. Jejich obličeje jsou pokryté stejnou vrstvou prachu jako vše v okolí. Sedí. Shrbení. Z kdysi hrdých vzpřímených bojovníků a pastevců početných stád dobytka vidíme pouhé stíny. Poznáváme jejich typicky červené tógy, vytahané uši a nepostradatelné oštěpy, ale to je vše. Představovali jsme si je jinak. Postavy z knížek a filmů se tady nekonají ... takové možná uvidí turisté někde v rezervaci ...
Co je nejhorší? Začíná nám nahánět strach náš řidič. Soustavně a čím dál intenzivněji žvýká. Podle mne přebral. Se skelným pohledem a troubícím klaksonem projíždíme vesnicemi v plné rychlosti. Chvílemi jezdí ze strany na stranu, nedbá velkých betonový retardérů, prská, z nenadání vykřikuje a pouští příšerně nahlas africký pop nejhrubšího zrna. Tentokrát už není vyděšen jenom Pavel.
Před šestou hodinou jsme v Arushi. Auto zastavuje u benzínky. V tu chvíli ještě netušíme, co se děje.
"Potřebujeme peníze, jsme na místě.", sděluje nám George a řidič bez jediné hlásky opouští auto.
"Počkej, to bude nějaký omyl. Dohodli jsme se přeci, že nás dovezete až do Moshi, ne?"
"Nemůžu s tím nic dělat. Řidič už dneska nikam nepojede."
"Tak to je dobrá zpráva! A co tady na benzínce máme dělat? Měli jsme dohodu."
"Je mi to líto, ale my už dál nepojedeme. Můžu vám zkusit vyjednat náhradní dopravu."
Ještě nějakou chvíli se pokoušíme domoci se původní dohody. Marně. Začíná se pomalu stmívat. Musíme se na něčem dohodnout. Zůstat tady trčet a dál se hádat nemá velký smysl.
"OK. Tenhle váš tah dost naboural naši vzájemnou důvěru, takže jistě chápeš, že zaplatíme, až budeme sedět v autobusu směr Moshi."
Řidič vztekle nasedá zpátky do auta. Jedeme na autobusové nádraží. Během chvilky nám George vyjednává místa v autobusu a včetně sedadel obsazených našimi batohy platíme skvělou cenu. Pouhých 1000 KES. Peníze na zaplacení autobusu dáváme Georgovi a on za nás platí v tanzanské měně. Nebyl čas si vyměnit. A my máme jen keňské šilinky. Situace se uklidňuje, všichni jsme spokojení a loučení s Georgem je nakonec velmi přátelské. Ještě jednou se nám omlouvá a přeje mnoho štěstí.
Rastaman s typickými copánky, pichlavě pronikavýma očima a pletenou čapkou nám pokládá dost zvláštní otázku:
"Máte lístky?"
Koukáme po sobě a téměř unisono odpovídáme, že nikoli, ale že před pěti minutami za nás přímo jemu platil chlapík jménem George. Naší odpovědí se zdá být pobaven!
"Pánové, když nemáte lístky, tak nemáte ani zaplaceno."
"Ale vždyť už máme zaplaceno. Platili jsme."
"Pánové, mýlíte se. Obsadili jste sedm sedadel, takže vás požádám o 17500 TZS."
"Počkejte, to bude opravdu nějaký omyl. My už jsme zaplatili."
"Podívejte, když nemáte lístek, tak musíte zaplatit, jinak nikam nepojedete."
Jsme v prdeli! Koukáme po sobě. Jeden spolucestující, který byl v autobuse celou dobu, na mne pokyvuje, ať se nedáme, že viděl, jak jsme platili. Obrací se na rastamana, ale ten mu ve svahilštině velmi důrazným tónem cosi vysvětluje. Nic nepomůže. Pavel vidí, že začínám doutnat a uklidňuje mne.
Ty vole, jsme hold bílí kokoti, tak platíme, no!
Už je tma a pokud se odsud chceme dostat, nezbývá, než zaplatit znovu.
"Můžu zaplatit keňskými šilinky?"
"Samozřejmě. Bude to 1000 KES"
Spolu s lístkem se nám dostává i ponaučení. V Tanzanii bude zapotřebí velké ostražitosti!
V narvaném autobuse přijíždíme krátce po osmé večer do Moshi. Okamžitě se na nás lepí několik místních borců. Přestože jim říkáme, že nepotřebujeme doprovod k hotelu a že jim nebudeme moci dát žádné spropitné, neboť nemáme žádné peníze. Nedají si říct a jeden jde s námi až do hotelu Buffalo. Namáhal se zbytečně.
Poslední dnešní zkouškou je bez peněz vyjednat ubytování v hotelu! Daří se. Na recepci slibujeme, že hned ráno dojdeme vyměnit a zaplatíme. Pavel jde okamžitě spát a my s Láďou jdeme žebrat o jídlo na dluh. Celý den jsme nevzali nic pořádného do huby. Jdeme do hotelové restaurace a i tady všem slibujeme a přísaháme, že zítra zaplatíme. Objednáváme si steaky a pivo značky Kilimandžáro ...
