Uhuru Peak (5895m)
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Kibo | Kilimandžáro | Mweka | Tanzanie | UNESCO | Uhuru Peak
Za moment bude šest hodin ráno. Začíná nádherné svítání a my stojíme společně pod dřevěnou cedulí s nápisem: „Congratulations! You are now at UHURU PEAK, TANZANIA, 5895M …“. Stojíme na Kilimandžáru, na jeho hlavním vrcholu Kibo (5895m), na nejvyšší samostatně stojící hoře na světě, jež se zvedá více než 5000 metrů nad okolní východoafrickou planinu.
Před půl pátou jsme vstali do mrazivého rána, nasoukali do sebe několik plátků suchého toastového chleba, zapili je studenou vodou s kousky ledu a v silném větru rychle zabalili stan. Tady však nastává menší problém. Průvodci Eugenovi je pořád hodně blbě a ve své malátnosti a tmě nemůže najít ideální směr výstupu. Nechceme si zbytečně prodlužovat cestu blouděním mezi kameny. Raději čekáme na německý pár doprovázený hordou pomocníků. Eugen to vzdává, vrchol obejde. Takhle to dopadá, když si člověk nenastuduje cestu a spoléhá se na druhé. Celé odpoledne jsme se včera váleli. Stačilo vystrčit hlavu ze stanu a podívat se kudy vede cesta …
Jdeme pomaličku. Výstup závěrečných sta metrů je třičtvrtěhodinovou záležitostí!
Postupujeme po vrcholové hraně od západu. Procházíme kolem nižšího předvrcholu Furtwangler Point (5865m). Obloha začíná rudnout a my už z dáli slyšíme radostné výkřiky těch, kteří si na cestu normálkou hodně přivstali. Dostat se pod dřevěnou ceduli je boj. Přicházejí další a další lidé, nekonečný had. Stojí se fronta na fotku ve vycházejícím africkém slunci!
Hluk, strkanice a množství lidí na vrcholu Kilimandžára … něco takového jsme čekali, četli jsme o tom. Jsme dvojnásob šťastní, že jsme si horu směli užít až do teď v tichu a samotě. Tenhle zmatek prokládaný suchým kašlem a chroptěním nám radost z výstupu nepokazí. Přidává se k nám Jomo. Působí tu jak zjevení. Kromě batohu na zádech nese na hlavě ještě napěchovaný jutový pytel! Jdeme dolů.
Pavel si později o úvodní části sestupu poznamenal do deníku následující řádky: „Jeho začátek stál opravdu za to. Takové divadlo jsme ještě neviděli. Že budeme jediní, kteří vrchol přecházejí a nesou si batohy, bylo jasné od začátku. Každý svých 12 - 15 kg. Samozřejmě Martin jako vždy nejvíc :-) Ale že si většina lidí neponese sama ani vodu, nás překvapilo. Veselé scénky typu - prdelatá mamá současně zezadu tlačena a zpředu tažena - neberou konce. Dokazovat si tímto způsobem, že jsem to dokázal, považuji za scestné. S turistikou či sportem to nemá ani vzdáleně nic společného. Zřejmě je v poslední době „IN“ si to zaplatit, včetně vynášky své tělesné schránky ...“.
Kousek od Stella Point (5725m) se připojuje Eugen, který šel z tábora po rovince pod vrcholovou hranou. Cesta do tábořiště Barafu (4600m) strašně práší. Jemné kamínky a lávový prach umožňují rychlou chůzi, plynulý skluz. Míjíme další a další lidi stoupající vzhůru. Výjimkou nejsou ani lidé o berlích. Raději se však kocháme výhledem na Mawenzi (5149m), druhý ze tří hlavních vrcholů Kilimandžára.
V kempu Barafu nás Eugen během svačiny a převlékání seznamuje se svým dnešním plánem. Chce sestoupit až dolů a jet do města! Po zkušenosti s dlouhým a rychlým sestupem z Mt. Kenya to odmítáme. Celou cestu do tábořiště Millennium (3797m) po Mweka Route přemýšlíme, jak to udělat, abychom sestup na noc přerušili a nezničili si úplně kolena. Mweka Route se od Umbwe velice liší. Nejsou tu žádné lobélie či keře, jen alpínská poušť a prach. A ničím nerušené výhledy na Kilimandžáro.
V Millenniu (někdy také Highcamp) jsme očekáváni zbylou trojicí nosičů. Vaří se oběd. Eugen na nás tvrdě nastupuje.
„Dnes sejdeme dolů, je to jen kousek a po mírné cestě.“
„Eugene, ve smlouvě máme psané dva dny na sestup, protože se nechceme vystavovat zdravotním problémům s koleny. Zvlášť Pavla při sestupech hodně bolí.“
Předstíráme bolesti snad všech kloubů, ale nakonec … Eugen diskusi uzavírá.
„Nemožné. Nemůžeme tady zůstat. Sejdeme nejprve do nižšího tábora Mweka a pak se rozhodneme. Na další den nemáme ani jídlo.“
Tuhle hru prohráváme. Nezůstanou tady, ať se děje cokoliv. A obava o naše věci, které jsme nechali v agentuře, nám svazuje ruce. Snažíme se z toho nějak vybruslit a především si uchovat zdravé dolní končetiny. Obouváme lehké botky. Pavel předává svůj batoh nosičům rovnou a já jim dávám svou více než 20kg krysu přibližně v polovině cesty k Mweka Hut (3100m). Své potíže napůl předstíráme. Jinak bychom byli nuceni držet jejich tempo a zítra si nedošli ani na záchod! Jediný statečný je Láďa, který si svůj bágl nese až k bráně. My s Pavlem si nalehko a „polepole“ užíváme závěrečné kilometry nádhernou džunglí.
Šílený sešup o 4200 metrů máme za sebou za devět a půl hodiny. Jsou tři hodiny odpoledne. Auto čeká. Už jen autogram do knihy strážcům parku, předání diplomů za úspěšný výstup a vyřešit, jak velký dáme bakšiš našim pomocníkům a průvodci. Pro tuto příležitost jsme si vyčlenili maximálně 200 dolarů. Speciálně nadělujeme Jomovi (70 dolarů), který se nám opravdu věnoval a pomohl. Zbylou částku 130 dolarů dáváme Eugenovi, aby ji spravedlivě rozdělil mezi sebe a zbylé tři nosiče, které jsme kromě druhého dne výstupu do kempu Arrow Glacier ani neviděli.
Dalo se to čekat. Před agenturou při vyzvedávání věcí si stěžují, že dostali málo. Netušíme, kolik jim Eugen dal, ale z nás už nic nekápne.
V hotelu Buffalo si bereme místnost pro dva. Jeden poleží na zemi, musíme šetřit (cena na den 35000 TZS). S návratem o den dříve jsme prostě nepočítali. Pavel jde okamžitě spát. Večer teprve začíná a s Láďou si jdeme vyhodit z kopýtka. Pořádné steaky v nealkoholickém podniku Deli Chez a pokračování v blízké restauraci ve společnosti několik piv na oslavu čtyřdenního výletu na Kilimandžáro …
