Snad někdy příště …

Přidáno: 15.10.2010 | Datum akce: 10.9.2010
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Batian | Keňa | Mt. Kenya | Nelion | Point Lenana | UNESCO

Po násilně přerušené noci se naše ranní aktivita rovná nule. Mdlé pohyby spolu se snahou co nejméně otravovat Pavla naším časným vstáváním způsobují, že k pokusu o výstup na Batian (5199m) vycházíme skoro o hodinu později než bylo v plánu. Je po půl šesté a my se snažíme najít ideální cestu. Jinými slovy to znamená, že jsme ochotni skákat po balvanech a dělat veletoče, jen abychom nemuseli sestoupit byť jen o výškový metr dolů.

Kdybychom nebyli včera odpoledne tak líní, mohli jsme se jít těch 500 metrů od tábora podívat a přístupovou cestu si pořádně načíst. Teď se tu plazíme kolem skály a po neschůdných štěrkovištích. Až pedantsky se přidržujeme skalní stěny a nakonec musíme stejně kus sestoupit, abychom opět stoupali po nestabilním povrchu obřího suťoviska.

Cestou míjíme dvě šipky naznačující, že jdeme dobrým směrem. Nástupní místo by se dalo za ranního šera snadno minout a pak nalézt do jiného skalního žlábku.

Jsme na místě. Přesně ve chvíli, kdy slunce ozařuje destičku k uctění památky dvou mladých kluků, kterým to hrubě nevyšlo. Příliš nás to nepovzbuzuje. Jsme tu hrozně pozdě! Do cesty jsme plánovali nastoupit v pět hodin a teď bude půl sedmé!

Na skále namalovaný kroužek s křížkem ukazuje směr výstupu. North Face Standard Route – podle africké stupnice obtížnosti je to Grade IV+. Podle našich popisků by tam mohlo být i místo za pět (5 UIAA). Nahazuji si batoh. Neseme jen jeden. Matroš na sedácích, lana navázána, ale i tak je bágl neuvěřitelně těžký. Nechápu proč?!? Rozhodujeme se pro lezení v normálních botách. Tedy normálních kilových závažích na každé noze. Láďa jde na prvního. Nádherně sluncem ozářený koutek a překvapivě náročné první kroky. Do první délky jdu pln odhodlání, které ze mne vzápětí vyprchává spolu s až překvapivě rychlým úbytkem sil. Dřu jako hovado, ale v kolmici jsem sotva schopen udržet se s batohem u skály.

Další délky jsou snazší. Výška je znát a v těžších pasážích se rychle zadýcháváme. Především já funím jak lokomotiva. Láďa cestu poctivě odjišťuje friendy a vklíněnci. Nikde ani známka po fixním jištění. Jen štandy jsou celkem evidentní. Vždy je na jejich místě klubko smyček, starých lan (i konopných) a rezatých skob. Metou, na kterou se upínáme, je velký skalní amfiteátr kdesi nad námi. Od něj výš už by to měla být vcelku pohoda. Obejde se Firminova věž (5045m) a pokračuje se v podstatě hřebenovkou na Batian (5199m).

Překonáváme přinejmenším tři obtížná „klíčová“ místa výstupu. Kdyby bylo na mně, tak budu přesvědčivě tvrdit, že to muselo být minimálně za 7 (obtížnost dle UIAA), ale Láďa tyto délky velmi střízlivě hodnotí jako poctivé pětky. V kombinaci s výškou, batohem a těžkýma neohrabanýma botama jsou to místa, která nejsem schopen dát čistě. Trochu problém je padající kamení. Několik šutrů mne trefuje i do hlavy – naštěstí mám helmu. Kryji se schoulený v těsném skalním koutku, kam se s batohem sotva vejdu. Nejhorší spršku kamení tak překonávám v relativním bezpečí.

Po devíti délkách jsme v amfiteátru. Veliké kamenné hlediště, z něhož se nám otevírá nádherný výhled severovýchodním směrem. Směrem k naší Chogoria Route. Je 11 hodin. Lezeme, teď už bez jištění, k horní hraně amfiteátru, rozhodnutí už padlo.

„Vím, že jsme se včera dohodli, že polezeme nahoru až do 14 hodin, ale jsme pomalí. Raději bych to otočil.“

Na Láďovi je vidět, že je ze slov, která říká, velice smutný. Cítím se provinile. Jsem brzda, jde mi to jak psovi pastva a s tím pojeb… batohem nejsem schopen rychlejšího a dlouhodobějšího výkonu. Mám na sebe neuvěřitelný vztek, že jsem to celé podělal.

„Hmm.“

Na víc se nezmůžu. Oba víme, že bychom se na vrchol nějak doplazili. Jsme v 5000m. Zbývá nám pouhých 200 výškových metrů v podstatně lehčím terénu než byl dosud, všechno těžké je již za námi, ale kdy bychom se tam dostali? Pozdě odpoledne? Co pak? Rozhodli jsme se přeci, že nebudeme brát spacáky. A co Pavel? Byl by vyděšený, že se nám něco stalo. Jisté je, že když půjdeme dál, nemáme šanci sejít dolů za světla. Tady v amfiteátru jsou dvě perfektně upravená místa na bivakovaní. Jedno dole hned u vstupu a druhé nahoře vpravo. Tady by se dalo na sestupu zůstat. Pod vrcholem Nelionu (5188m) je dokonce bivakovací bouda Howell Hut – komfort pro 4 lidi. Ale nejde to. Musíme dolů a moc dobře si uvědomujeme, že jsme měli jen jeden pokus. Zítra se sestupuje až do města, abychom stihli Kilimandžáro. O něj nechceme přijít.

Koukáme na Firmin Tower (5045m). Být touhle dobou za ní, šli bychom dál. Dáváme si něco k snědku. Kolem vrcholů Batianu a Nelionu se začínají kupit mraky. Roste v nás jistota, že děláme dobře. Ale současně to v nás pěkně hlodá. Není snadné smířit se, být pokorný a počkat na příští šanci. Přijde vůbec?

Kolem dvanácté začínáme slaňovat. Nejde to úplně hladce. Padá kamení, teče voda, bláto, stěna je ve stínu a oproti dopoledni je pěkná zima … některé štandy nám už nepřijdou tak skvělé, jako když jsme šli nahoru … Po necelých dvou hodinách stojíme zase u pamětní destičky.

Smutní a vyčerpaní kloužeme sutí pomalu do kempu. Není ani o čem povídat. Doufáme, že Pavel byl úspěšnější a hlavně, že je v pořádku. Dnešek je nejrizikovějším dnem z celé africké výpravy. Museli jsme se rozdělit a Pavel je neplánovaně sám. Všichni víme proč!

Zpátky v kempu se dovídáme samé dobré zprávy. Pavel si Point Lenana (4985m) bez potíží vyběhl a náramně si jej užil. Bez davů, v klidu a pohodě. Dokonce se mu podařilo dohodnout pomocníky na snesení naší bagáže. Kluci se mají zastavit dnes kolem páté, abychom dohodli cenu a podrobnosti.

Trojice kluků přichází o něco dříve. Zrovna ve chvíli, kdy začíná krátká přeháňka. Probíráme zítřek a z nebe padají kroupy. Po deseti minutách je po všem. I obchod je uzavřen. Zítra v sedm hodin ráno přijdou, sejdeme dolů do Shiptonu a půjdeme cestou Sirimon. Cena 1500 KES na osobu.

Balíme, lelkujeme a přemítáme o neúspěchu. Jisté je, že jsme byli pomalí, resp. nedostatečně aklimatizovaní. Chtělo to rest. Alespoň den si odpočinout. A pak ten těžký batoh plný samých zbytečností. Lezečky jsme ani nevytáhli, stejně tak hromady rezervních věcí (bundy, rukavice, …) a jídla. A bohužel kolem poledního se výrazně zhoršilo i počasí. To jsme ostatně pozorovali téměř každý den, že po poledni se vrcholy zahalují do mraků, ale dnes bych být nahoře opravdu nechtěl.

Mount Kenya (trailer)