Sirimon Route
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Keňa | Mt. Kenya | Sirimon | UNESCO
Unaveni po včerejšku jsme brzy ulehli. V noci foukal docela silný vítr a k ránu byla teplota ve stanu -6ºC.
Ven se nám nechce. Rozvláčně se pouštíme do vaření čaje a vylézáme až ve chvíli, kdy první paprsky slunce osahávají náš provizorní příbytek. Nosiči přicházejí přesně na čas. Byznys je byznys a ani v Africe se zřejmě nevyplatí chodit pozdě. Divoce máváme stanovou celtou, abychom ji zbavili zbytků ledu. Zabaleno na odchod.
Cesta do Shipton kempu (4236m) je krátká. Pár set metrů pouze dolů z kopce mezi vzrostlými lobéliemi. Jak už tomu bývá, i na tak krátkém úseku se může stát cokoliv. Smůlu si vybírá Pavel. Přehlídne zledovatělý kousek stezky a už leží na zemi. Naštěstí je celý. Jen trochu potrhaná kůže na ruce, kterou hned dole ošetříme. Únava už je znát a to ještě netušíme, co nás dnes čeká!
Poslední dlouhé ohlédnutí za nádherně ozářeným masivem Batianu a Nelionu. Dalekohledem vidíme i místo, kde jsme včera ukončili své trápení :-(
Po osmé hodině vycházíme směrem k bráně (Sirimon Gate - 2650m), cíli dnešního pochodu. Před námi se rozprostírá Mackinderovo údolí (Mackinder Valley). Jdeme napřed, je jasné, že nás nosiči brzy doženou. Prvních pár kilometrů si doslova užíváme. Cesta klesá jen mírně a vede hájem mohutných lobélií. Jen občas je přerušena malým potůčkem. Za skalním zlomem, kde prudce klesáme o několik desítek metrů, přichází změna. Všude je moc vody, bažiny, močály a i když je půda po dlouhé noci pokrytá ledovou krustou, co chvíli se boříme.
Přijde nám, že skoro neklesáme. Na křižovatce se rozhodujeme, zda jít nahoru přes Liki North Hut (3993m) nebo dále rovně údolím. Obě varianty cesty Sirimon jsou možné. Zrovna přicházejí nosiči a je rozhodnuto. Jdeme údolím, pořád rovně a pořád na sever. Nalevo od nás bublá potok Liki. Všude kolem jen tráva, blátíčko a zbytky ohořelých keřů. Požár musel být veliký, neboť nás tato scenérie bude doprovázet až k chatě Old Moses (3300m), často také Judmaier Camp, tedy dalších 10 km. Za našimi zády ještě pořád vystrkují své růžky Batian s Nelionem.
Cesta se stáčí mírně vpravo a stoupá. Opouštíme údolí potoka Liki. Poprvé za pět dní potkáváme skupinku turistů. Když vidíme jejich batůžky, považujeme se spíše za nosiče. V následujících třech hodinách míjíme jednu skupinu za druhou. Cesta Sirimon se nám ve srovnání s Chogorií hrubě nelíbí a trochu nechápeme, proč zrovna tudy proudí nahoru takové davy.
Blátivá cesta z kopce střídá blátivou cestu do kopce, kterou v rychlém sledu střídá rovinka močálem. První i druhé malé údolí je za námi, včetně překročení potoků Liki North, po perfektním mostku, a Ontulili. Už vidíme střechu vzdálené chaty.
U budovy meteorologické stanice na spojnici cest, kdy se k nám zprava připojuje stezka vedoucí přes kemp Liki North (3993m), si dáváme další z mnoha krátkých pauziček. Pochod se stává neúnosně dlouhým a úmorným.
Za půlhodiny máme za sebou poslední úsek v bahnitém terénu.
„Co nedovedu pochopit, že my tři jsme zaflákaný bahnem až po nápravu a nosiči jsou pořád jako ze škatulky. Koukni na něj. Vždyť on jde v tesilkách a nemá na nich ani jedinou tečku od bahna!“
Pavel není sám, kdo nad touto skutečností kroutí hlavou. Borci si vykračují v teniskách a společenských kalhotách, u batohu připnuté deštníky a proplouvají skrze močály, jako by si jich ani nevšimli. Hlava nám to nebere.
Jsme u chaty Old Moses (3300m). Až sem je možné dojet od brány parku autem. Na nás však žádné auto nečeká, my si dosytosti vychutnáme i poslední devítikilometrový úsek po zpevněné - uježděné polňačce.
Nemá to konce. Z permanentního klesání, byť je mírné, už začínají přicházet drobné křeče do stehen. Láďa si uchoval alespoň zbytky zdravého rozumu a přezul se z těžkých bot do sandálů. Chvílemi sice čelí výzvám v podobě nutnosti překonání nemalých kaluží, ale nohy má lehké a svěží jak jarní vánek. My s Pavlem to bušíme na těžko až do konce. Asi kilometr před branou zjišťuji, že mám dost. Levá noha tuhne v křeči jako by přišla její poslední hodinka. Vůbec jí nemůžu natáhnout. Jen stěží se posunuji vpřed a co chvíli si sedám. Tak tohle jsem podělal! Kdybych nebyl líný a přezul se do lehkých tenisek, mohl jsem chodit.
Pocit štěstí při průchodu branou je nepopsatelný. Přes sedm hodin chůze, naklesaných 1800 metrů na 23 kilometrech a jen několik minut strávených přestávkami. Pomalu jsme ani nejedli a nepili. Nikdo z nás to ani nehodlá komentovat nahlas. Jediný, komu je ještě do řeči, je Láďa. Někdo totiž musí začít jednat se strážci o doplatku za pobyt v národním parku.
A Láďa má zatracenou formu! Na mladou a do té doby ostražitou strážkyni parku nasazuje tymolinový úsměv a hluboké modré oči. A i přesto, že jsme o čtyři hodiny přetáhli náš pobyt v parku a za normálních okolností by bylo nutné doplatit dva dny navíc, tzv. extra days, daří se mu vyjednat placení pouze jednoho extra dne. Každý platíme pouze 55 dolarů. Bravurní výkon!
Sirimon Route
Sirimon Route je v průvodcích popisována jako druhá nejkrásnější či nejscéničtější přístupová trasa hned po cestě Chogoria. Její nespornou výhodou je výhled na oba hlavní vrcholy masivu Mt. Kenya - Batian (5199m) a Nelion (5188m). Na druhou stranu za její hlavní nevýhodu považujeme všudypřítomné močály a ohořelé stromy a keře, které turisty provází téměř celou cestu.
Ideálním nástupním bodem je město Nanyuki (1980m) na severovýchodní straně hor. Nanyuki je od brány Sirimon Gate vzdáleno celkem 25km. Z toho 9km po "polní cestě". Odbočka z hlavní okružní silnice kolem masivu Mt. Kenya je dobře vyznačena velikým dřevěným nápisem.
V Nanyuki nebudete mít problém s hledáním hotelů či sháněním nosičů. Přesto doporučujeme rezervovat hotel předem. S ohledem na to, jak je cesta oblíbená, se může stát, že levnější hotely budou v sezóně plně obsazeny.
1. den: Sirimon Gate – Judmaier Camp/Old Moses
Vzdálenost: 9km
Doba: 3 - 4 hodiny
Vzdálenost 9km skrze džungli je možné překonat celkem pohodlně např. v kabině Land Roveru. Najdou se však i nadšenci, kteří z důvodu lepší aklimatizace tuto vzdálenost překonávají pěšky. A dělají dobře.
První noc v národním parku většinou všichni tráví v kempu Judmaier, který se nachází nalevo od silnice. Movitější popojdou jen o pár stovek metrů dále, kde stojí chata Old Moses.
2. den: Judmaier Camp/Old Moses – Shipton´s Camp
Vzdálenost: 14km
Doba: 5 - 6 hodin
Už od chaty Old Moses mohou turisté pozorovat Batian s Nelionem a některé další vedlejší vrcholy masivu. Kromě kochání se pohledem na vrcholy se však musí všichni rozhodnout, kterou cestu zvolit. Existují dvě varianty: Mackinderovým údolím nebo přes kemp Liki North (3993m). Cesta se rozděluje u meteorologické stanice (GAW - Global Atmosphere Watch), kde je ukazatel. Naprostá většina lidí vsadí na snazší cestu údolím a odbočí vpravo. Připravte se i na možnost, že pokud si vyberete cestu přes Liki North, nosiči nebudou ochotní jít s vámi a budou vás očekávat u chaty Shipton.
Stezka směřující vpravo nejprve křižuje potok Ontulili a po překonání nevelkého hřebene také potok Liki North. Po nastoupání na hranu dalšího hřebene je před námi již Mackinderovo údolí. Zbývá už pouze 7km po východní straně údolí podél potoka Liki do Shiptonova kempu.
Cesta přes kemp Liki North směřuje k jihozápadní hraně kopce Barrow (4192m) a pak křižuje i oba výše jmenované potoky. Malá chatka neposkytuje žádný velký komfort, ale na okolním prostranství je dostatek příležitostí ke stanování. Dále cesta pokračuje překonáním hřebene a zanedlouho se spojuje s první trasou v Mackinderově údolí.
Z Shiptonova kempu je možné pokračovat přímo jiho-jihovýchodním směrem na Point Lenana (4985m), nebo mírně vpravo do sedla Simba (Simba Col - 4620m) spojit se s cestou Chogoria a pokračovat k chatě Austrian (4790m) a nebo se vydat vlevo do tábořiště Kami (4425m), které leží přímo pod severní stěnou Batianu u malého jezera Kami Tarn.
Naši nosiči telefonicky objednali džíp, abychom se vůbec dostali od brány parku do města Nanyuki (1980m). Je to ještě pořádná dálka. Ve starém Land Roveru míjíme perfektně udržovaná políčka. Žádná mechanizace, tvrdá ruční práce. Lidé sice vypadají velmi chudobně, ale všichni jsou čistě oblečení. Na rozdíl od nás. My jsme neuvěřitelně zablácení a smradlaví.
Sjíždíme z polní cesty a napojujeme se na hlavní silnici, která tvoří uzavřený kruh kolem celého Národního parku Mt. Kenya. Po pár kilometrech jsme u cíle. Auto zastavuje před vchodem do hotelu Ibis, hned vedle prodejny Baťa. Platíme 3500 KES a všichni, včetně nosičů se hrneme dovnitř. Doporučovali nám hotel stojící bokem od rušného centra města za 5000 KES, ale trvali jsme na svém – věříme Lonely Planet.
Nezklamal. Bereme tři pokoje a každý platíme jen 1000 KES, včetně snídaně! A konečně platíme i nosičům, kteří vyčkávali, zda nás přeci jen neodvedou ke svým známým a neudají nás za provizi do jimi navrhovaného hotelu. Jsme v mimořádně dobrém rozmaru a tak jim platíme i tučný tip – celkově 6000 KES.
Na chodbách hotelu za sebou necháváme hromádky bláta. Hosté k nezaplacení! Co nám nohy dovolují spěcháme do sprchy. Po gumárně dnešního dne nejsme z nejbystřejších, a tak se některým z nás nedaří objevit spínač, kterým se startuje ohřev vody. I studená je po týdnu fajn. Po bohatém pozdním obědě jdeme do města. Potřebujeme si zajistit dopravu na zítra do Nairobi.
Na obchůzce nejsme úspěšní a navíc zjišťujeme, že v Nanyuki není do čeho píchnout :-) Oprášil jsem tedy opět průvodce a bereme taxíka. Jedeme se rozkročit nad 3 kilometry vzdálený rovník.
Už když taxík brzdil u značky „Equator“ bylo zřejmé, že máme problém. Ze všech boudiček se bleskurychle vyřítili prodejci všech možných i nemožných suvenýrů. Dostali jsme se do sevření chobotnice.
Nás ovšem zajímá rovník samotný. Nejprve vzpomínáme kolegu Cimrmana a parafrázujeme slavné výroky ze severního pólu a pak nás zaujmou dvě nádoby s plastovými trychtýři. Nejprve myslíme, že je zde místní šibalové mají jako další past na peníze naivních turistů, ale posléze se ukazuje, že se Láďa na akademické půdě nepohybuje nadarmo. Zapátrá v paměti a výsledkem je vzdálená vzpomínka na Coriolisovu sílu. Stručně řečeno: voda nalitá do výlevky na severní polokouli se točí doprava (ve směru hodinových ručiček), na jižní doleva a na rovníku prý propadne skrz ani se nezatočí. V daný moment věříme (viz poznámka pod článkem). Při praktickém pokusu bychom opět skončili u tržního hospodářství a voda tekoucí trychtýřem by nám řádně propláchla peněženku.
Téměř násilím jsme natlačeni do obchůdků. Není zbytí.
„Nádherná pohlednice pane. Jste nesmírně sympatický a dobrý člověk, a tak vám k ní přidám ještě tento tradiční keňský náramek a malého lvíčka, jako symbol síly.“
„Moc děkuji. Nabídka je to skutečně lákavá, ale já bych si opravdu vzal pouze ten pohled.“
„Tak dobře. Podívejte se na tady tu nádhernou sošku Masaje z leštěného vzácného dřeva. A všimněte si, že tradiční masajský oštěp je možné vyjmout.“
“Opravdu krásná soška. Já jsem však v Africe tentokrát pouze kvůli horám a tato půlmetrová soška by se mi ani nevešla do batohu. Kolik by mne stála samotná pohlednice?“
„Pohlednice s dokonalým vyobrazením naší krásné Mt. Keňi, náramkem a malým lvem. To bude za pouhé 2000 KES.“
Začínám se hlasitě smát.
„Chlape, právě jsem se za poloviční cenu ubytoval v hotelu!“
„Tak dobře udělám vám speciální cenu. Pojďte blíž.“
Obchodník mne zatahuje do nejtmavšího kouta krámku a tužkou píše na papír 1200 KES. Tváří se u toho tajemně a chová se tak, jakoby mi zboží nabízel pod cenou o tolik, že kdyby se to dověděli jeho kolegové, vyhodili by ho, že tu kazí obchod nehorázně nízkými cenami.
Opět se směji a pokřikuji na Pavla, který je zrovna ve stejném krámku, abych se mu pochlubil, na kolik jsem to již srazil za jeden pohled.
„Kolik pane, napište prosím Vaší cenu.“
Píši 100 KES. Obchodník se viditelně hroutí!
„To bude asi omyl pane. Chtěl jste připsat ještě jednu nulu, že?“
„Ne. Moje nabídka je 100 KES.“
„Ale podívejte. Krásný pohled, krásný náramek a krásný malý lev.“
„Vzal bych si pouze jednu pohlednici.“
K uzavření obchodu nakonec došlo. Trvalo mi dalších deset minut, než jsem si koupil jeden pohled za 100 KES, což je i tak minimálně dvojnásobná cena oproti normálu. Pavel podlehl více a nakoupil i další důležité drobnosti.
Stojíme venku u taxíku a čekáme na Láďu. Pořád na nás borci útočí, ale pomalu se smiřují s tím, že my už jsme nakoupili. Láďa však nikoli. Nedokáže jim odolat a odbýt je. Nechává se vodit od jednoho krámku k druhému. Krátká návštěva na rovníku se proměnila v neúprosný boj. A Láďa podlehl. Nese si s sebou náruč suvenýrů!
Před večeří se nám podařilo zařídit i ranní odvoz do Nairobi. Pomohl nám taxikář. Zavezl nás na stanici matatu a během okamžiku byl obchod uzavřen. Za 2800 KES (7 míst po 400 KES) máme matatu pro sebe, včetně telefonu na řidiče Bena, který na nás bude ráno v 8:00 čekat před hotelem.
Po řádně masité večeři zalité pivky značky Tusker polykám ještě několik prášků proti bolesti, další pak na uvolnění svalů (Pavel je vzal, kdyby někoho náhodou chytil houser) a Ibalginem si promazávám levé koleno. Noha nechce chodit …
POZNÁMKA
Není pravda, že se v důsledku Coriolisova efektu voda vypouštěná z vany nebo umyvadla stáčí vždy v jednom směru na severní polokouli a v opačném směru na jižní polokouli. Ve skutečnosti je působení Coriolisovy síly o několik řádů menší než různé náhodné vlivy (například tvar nádoby, počáteční proudění vody) a jev je měřitelný pouze v laboratorních podmínkách. Pověru rozšířily i některé televizní seriály (například Akta X). Navíc se toto nesprávné tvrzení objevilo v několika vědeckých programech a publikacích. Zdroj: Wikipedia.
