Nekonečná cesta do Minto´s Hut
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Keňa | Mt. Kenya | UNESCO
Ranní vstávání nám pořád nejde. Venku je chladno. Snažíme se něco málo sníst a jak se později během dlouhého dne ukáže, bylo to opravdu málo. Vyzvedáváme si batohy schované v boudě u strážce parku a rovnou platíme.
Poplatek za vstup do Národního parku Mt. Kenya se skládá z „fixní“ částky 150 dolarů na osobu a první tři dny. Každý další den (tzv. extra day), počínaje čtvrtým, stojí 55 dolarů. Vyplňujeme obří návštěvní knihu. A pak přichází čas samotného placení.
„Pánové, bude to 205 dolarů od každého z vás. 55 dolarů za včerejší „extra day“ a pak 150 dolarů za běžné tři dny. Budete tak mít předplaceno a já vám napíšu start treku až od dnešního rána.“
Další finta! Zdá se, že vždy, když přijde v Africe na placení, nemůže se to odehrát bez problémů. Po ránu mi navíc schází nadhled a jsem z toho poněkud rozmrzelý.
„Můžete mi prosím vysvětlit, proč bych hned na začátku treku platil extra day, když ještě netuším, zda to náhodou za rohem neotočím a trek pro mne neskončí už dnes nebo zítra?“
Samozřejmě nám je jasné, o co panáčkovi jde. Shrábne od každého 55 dolarů do kapsy a pak nám vypíše třídenní permit za 150 dolarů počínaje dnešním ránem a ještě se tváří, že pro nás páše nějaké dobrodiní!
„My si s dovolením vezmeme pouze třídenní základní permit.“
Strážce je viditelně naštvaný. Den mu začíná od rána dosti blbě.
„Píšu vám začátek treku od včerejška, tj. pondělí 6.9. od 10:00, kdy jste překročili Forest Gate.“
„Výborně.“
„A teď tady vypište čísla všech bankovek, kterými platíte.“
Dalších 10 minut vypisujeme do speciálního formuláře výrobní čísla dolarovek, neboť jsme do Afriky vyrazili s kapsami plnými malých bankovek.
Vycházíme v 7:30. Krajina je nádherně osvětlená. Dnes chceme dojít až do Minto´s Hut (4297m). Slušné převýšení a také vzdálenost. Je před námi pravděpodobně nejtěžší den treku a bez předchozí aklimatizace, kterou jsme si z časových důvodů před odletem nedopřáli, asi dojde i na bolení hlavy.
Stezka je velmi zřetelná. Dvě koleje vyjeté od aut. Nejprve háji nádherných vzrostlých stromů a později vysokými vřesovišti. Po sedmi kilometrech cesta končí u tabule s nápisem:
„Chogoria Roadhead – alt. 3300m ... odtud až do kempu Minto´s Hut není žádný zdroj vody …“
Tady kolem je vody dostatek. Stezka překračuje potok a i ti nejlínejší turisté už odsud musí po svých, auta končí. Shazujeme batohy a nalehko jdeme k nedalekým vodopádům Nithi. Klesáme úzkou pěšinkou. Voda tu padá do hloubky dobrých 150 metrů. V blízkých jeskyních se v padesátých letech minulého století ukrývali povstalci Mau Mau.
Po návratu od vodopádů opět nahazujeme bágly a nastupujeme do podstatně náročnější části dnešní cesty. Překračujeme potok a začínáme vytrvale stoupat po jihozápadním hřebeni. V 3700 metrech na prostorné vyhlídce nám Japhet oznamuje, že jsme dosáhli bodu, kterému se mezi nosiči říká „transition point“ a jsme v polovině cesty. Doufal jsem, že řekne, že nám schází 1 – 2 kilometry. Ale „polovina“, to opravdu není dobré!
Námahu nám vynahrazují parádní výhledy na vodopády Vivienne a do strmé rokle nalevo od cesty. Vidíme, že naše další cesta povede jen kousek od hrany rokle, kterou tvoří kolmé až 500 metrů vysoké skalní srázy.
Pořád stoupáme. Už jsme zahlédli i zbytky sněhu a dokonce i první lobélie. Jsme už tak vysoko, že kopce jako Mugi Hill nebo Giant´s Billiards Table (malá stolová hora), které jsme včera obdivovali odspodu, leží kdesi pod námi.
Stabilní „stoupák“ končí ve 4100 metrech. Nahoru, dolů a pořád dokola. Věřím, že každý další kopec už je poslední, ale není. Vzrostlých lobélií a dalších rostlin, které nám Japhet ochotně ukazuje, si již ani nevšímám. Chci jen dojít do kempu. Jsme v jeho výšce, ale pořád nic.
„Kluci, za tímhle kopcem už je tábor!“
Nejsladší slova, která mohl Japhet říct. Kopec je to nepříjemný, ale za chvíli se najíme a sedneme si. Necelých osm hodin na cestě. Převýšení 1200 metrů, ale celkem jsme nastoupali přes 1700 metrů!
V Minto´s Hut je pouze jedna plechová bouda pro nosiče a kadibudka. Turisté jsou odkázání výhradně na stany. Stojí tu dva. Je tu jedna tříčlenná parta Angličanů (holka a dva kluci). První turisté, které na Mt. Kenya potkáváme. Naší dnešní porci si rozumně rozložili do dvou dnů. A zítra jdou do Austrian Hut. Když jim říkáme, že se zítra pokusíme o Point Lenana (4895m), nevěřícně na sebe hledí!
Stavíme si stan a začínáme vařit. Lehce nás pobolívá hlava a máme motáka, což se projevuje zejména při stavbě stanu. Situaci vyřeší Mr. Acylpyrin! Tedy snad.
Kolem tábora se rozkládá jezero Hall Tarn. Jdeme filtrovat vodu. Rekapitulujeme dnešní den a jsme rádi, že máme takové štěstí na počasí. Dnes jen malou chvilku padaly kroupy, jinak je nádherně. Po jídle, které nám zpestřují Angličané malými placičkami (mají kompletní servis), nám Japhet ukazuje místo, kde je signál.
Po setmění neseme do „doupěte k nosičům“ batohy. V jejich boudě to šíleně zavání petrolejem. Domlouváme se na ráno. Vstávat budeme už před pátou a zkusíme vrchol. Mezitím nám nosiči složí náklad v našem plánovaném base kempu - u jezera Kami Tarn. Snad to klapne …
