Nairobi nebo Chogoria?
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Chogoria | Keňa | Nairobi
Příjemná obsluha, dobré jídlo a chvilkami dokonce i potřebný spánek. Let do keňského Nairobi probíhá perfektně. Krom malé drobnosti, že mi nefunguje zábavní systém a nemůžu koukat na filmy nebo poslouchat hudbu. Provizorně nakukuji sousedovi přes rameno na Prince z Persie/Písky času, ale bez zvuku to není ono.
Posouváme hodinky o hodinu napřed. V Nairobi právě svítá a my bezpečně dosedáme na mezinárodním letišti Jomo Kenyatta.
V průvodci jsem se dočetl, že v neděli nejsou otevřené směnárny a jediná fungující je v tranzitním prostoru. Hned po vystoupení z letadla odlehčujeme našim peněženkám o 500 dolarů, abychom je vzápětí narvali k prasknutí desítkami tisíc keňských šilinků. Mimochodem informace z průvodce není úplně pravdivá. I venku před halou směnárny fungují a kurz je v podstatě stejný, takže není potřeba se plašit. Pravdou však je, že banky ve městě o víkendech zavírají. Směnáren jsme si už později nevšímali, takže těžko říct.
Vrháme se na vstupní formuláře.
„Tak kterej?“
„Zkusíme ten bílej.“
„Ani náhodou, jdu do růžovýho a žlutýho!“
Formulářů se kolem povaluje trochu moc. Nakonec bereme tři různé. Žlutou vstupní kartu, růžovou žádost o víza velikosti A4 a celní prohlášení. V žádosti o víza vyplňujeme políčko „multiple“. Pojedeme do Tanzanie a pak zase zpět do Keni, takže „single“ nebude stačit.
„Look in to the camera.“
Koukám z dvaceti centimetrů do malé kuličky, která stojí přede mnou na dlouhé kovové tyčce a nesmlouvavě vyhlížející policista něco odklikává na PC zakoupeném z fondů EU.
„Your right hand.“
Nechápu. Nekoukal jsem na předchozího „zákazníka“, protože jsme se bavili a teď jsem zmaten. Opakuje výzvu a hledí na mne, jakože zbytečně zdržuji. A konečně! Podivná prosvětlená krabička připevněná na boku uvítacího pultíku je čtečka otisků.
„Thumb. Left hand and thumb.“
Všechny otisky mám sejmuty. Nyní přichází řeč na víza. Policista mi bez možnosti jakékoliv námitky sděluje, že mi dává „single“ za 25 dolarů a při opakovaném vstupu na hranicích s Tanzanií nebudou problémy. Tak OK. Kluci jdou za mnou a během chvilky máme veškeré formality za sebou. Bágly taky dorazily a celníci je naštěstí vidět nechtěli (dovážené jídlo by mohlo být problém).
Teď se musíme dostat do centra Nairobi, resp. nejdříve do obchodního centra, abychom koupili plynové kartuše na vařič. Pro jistotu táhneme vařiče na dva systémy – na bombičky Camping Gaz a druhý vařič na bombičky se šroubovacím závitem. Maily, které jsem si vyměnil s některými obchody, působily poněkud zmateně a bez vařiče bychom byli nahraní.
„Ya Ya Center, Argwings Khodek Road. Za kolik to bude pro nás tři, včetně bagáže?“
„2500.“
Uff! Přestože ještě nemáme žádné srovnání a chystáme se na první jízdu taxi, tahle cena je trochu moc! Po krátkém jednání to srážíme na 1500 keňských šilinků, tedy asi 340 - 350 Kč. Pro srovnání jsme si řekli, že budeme jejich tisícovku brát jako našich 250 korun (fakticky to je necelých 230 Kč, ale s 250 Kč se lépe kalkuluje).
Neuvědomil jsem si, že se zde jezdí na opačné straně a hrnul jsem se zasednout na místo řidiče. Jeho průpovídka ve smyslu, že i když si to odřídím, levnější už to nebude, nás celkem pobavila. Projíždíme ranním Nairobi. Město sotva vstává a kromě sídel několika firem podél cesty není na co koukat.
V obchoďáku je brzy po ránu otevřena pouze kavárna. První, na čem si v Africe pochutnáváme, je „cafelatte“ a křupavé „croissanty s čokoládovou náplní“. Nezačíná to zle :-)
Ve výloze obchodu Auto & Care v přízemí mají bombičky Camping Gaz. Jen vyčkat, než otevřou. Mezitím se při příležitosti hledání toalet seznamujeme se šéfem ochranky Paulem. Nechává nás chodit na zaměstnanecké toalety a slibuje, že až nakoupíme, zajistí nám známého taxikáře, aby nás hodil do centra a zařídil další potřebnou dopravu.
Rozhodli jsme se totiž po krátké poradě na Ruzyni, že původní záměr zůstat první den v Nairobi změníme. Nemáme času na rozdávání a chceme-li stihnout vše, co jsme si předsevzali, musíme zamířit rovnou do hor. Dnešním cílem je městečko Chogoria. Pár baráčků bokem od hlavní silnice s jedinou možností ubytování, kterou však nemáme předem rezervovanou. Chogoria (1500m) je přibližně ve stejné nadmořské výšce jako Nairobi (1600 – 1700m). Dojet sem nebude žádná výhoda aklimatizační, ale pokud se nám podaří vše zorganizovat, znamená to, že zítra ráno již půjdeme směr Mt. Kenya.
Všechno vyšlo. Nakupujeme jednu dražší bombičku Camping Gaz (850 KES - keňský šilink) a dvě bombičky šroubovací Primus (695 KES/ks). V potravinách bereme chléb, vodu, sýr a další drobnosti. A konečně za 500 KES se posouváme do nejdivočejšího centra Nairobi.
„Box?“
„Co?!?.“
Hledím s vytřeštěnýma očima na rozdováděného domorodce s pěstmi připravenými v boxerském postoji.
„Box?“
„Ne, děkuji. Raději bych sehnal matatu do Chogorie.“
Zdvořile odmítám boxerské utkání a naznačuji o co nám v této skrumáži jde. Ulice Accra, Cross a River jsou narvány k prasknutí. Plno malých i větších převážně bílých dodávek – nejoblíbenější dopravní prostředek nemajetných – matatu, kolem nichž pobíhají desítky naháněčů, vidíme i nápisy s názvy měst, ale je to opravdu zmatek. Město už se probudilo a tady pulsuje skutečně naplno.
„Pojď, pojď, dáme box!“
Neustále na mne doráží místní provokatér, zjevně pobaven mými nijak nepředstíranými rozpaky z nechtěné výzvy.
Situace se zklidňuje. Taxikář nám domlouvá „private matatu“. Jízdu, kdy sami vykoupíme všechna sedadla a můžeme si na ně posadit třeba i naše batohy. Cena 4000 KES za vzdálenost téměř dvou set kilometrů nám přijde fér a v situaci, kdy jsem soustavně vyzýván k zápasům, nehodlám vyjednávat o slevě! Bereme, ostatně na letišti nám borci nabízeli cenu 17000 KES!!!
Boxer mi pomáhá s batohem a dalšími dvěma zavazadly a ještě mne stačí obouchávat do ramene (za odměnu dostane malý tip). Kluci mají podobné pomocníky, jen nejsou tak „hraví“ jako ten můj. S velikou úlevou usedáme. První intenzivní kontakt s městem nás všechny vyděsil. Vedle k řidiči si přisedá mladá dívka s kufrem. Jedeme!
Severní předměstí Nairobi, řečeno diplomaticky, nejsou vhodným místem k životu. Řidič brázdí silnici zprava do leva, kličkuje mezi dalšími matatu a hlubokými krátery na občasném asfaltovém povrchu. Kolem se pracuje na stavbě lepší silnice. Jízda je zážitek sám o sobě. Postupně se přestáváme obávat o život. Zdá se, jakoby veškeré zdánlivě nesmyslné kroucení volantem, prudké brzdění, odvážné skoky přes obří retardéry a troubení, měly nějaký Evropanu skrytý řád. Lidé pobíhají po silnici, přebíhají i to, co je v místních podmínkách považováno s největší pravděpodobností za dálnici a do toho všeho ještě spousty odvážných cyklistů s koly obloženými těžko popsatelnými horami nákladu. Funguje to!
Naše spolupasažérka Justar je studentka. Nedávno strávila několik týdnů na stáži v Německu, kde poznala i pár Čechů. K našemu překvapení rozhovor začíná dotazem, zda náhodou nejsme z Čech. Poznala jazyk. Cestou se od ní dovídáme leccos o Keni a Keňanech.
Krajina se mění. Přesto, že se téměř nemění nadmořská výška, je blíže k horám vše zelenější a úrodnější. Co zaujme na první pohled je sytě oranžovo-červená barva půdy. Projíždíme menší města Embu, Ena, Runyenjes, Chuka, Ndagani, … s nápadně vybarvenými krámky podél cest, stále skáčeme přes retardéry, které jsou pomalu všude a jsou jediným způsobem, jak přinutit řidiče, aby se pokusili ve městech alespoň na malý moment snížit rychlost pod 100km/h. Nic jim ale nedokáže zabránit v tom, aby se i mezi dvěma skoky vzdálenými sotva 500 metrů stačili rozjet opět na 100km/h!
Sjíždíme vlevo na hliněnou pistu. Po třech hodinách divoké jízdy a ještě divočejšího předjíždění stojíme před budovou Transit Motel v Chogorii. Mají volno. Bereme pokoj pro tři a ihned si domlouváme schůzku s předákem nosičů.
Norbert je postarší chlapík schovaný za tmavými brýlemi a tvrdý vyjednavač. Na mapě mu ukazujeme naše plány a místo, kam chceme vynést věci – Kami Tarn (4400m). Výstup sem plánujeme na tři dny a na tyto tři dny budeme potřebovat i tři nosiče.
Vyjednávání trvá už hodinu. S malou přestávkou na výborný oběd, který jsme si objednali v hotelové restauraci. Není kam spěchat. Klidně popíjíme čaj, ale obě strany stolu dobře vědí, že se musí dohodnout ještě dnes.
Na začátku ty vypadalo asi následovně:
Auto (vzdálenost k bráně národního parku je 26km)
- celá cesta – 7000 KES
- polovina cesty – 4500 KES
- první úsek k lesní bráně (asi 5km) – 1000 KES
Nosiči (potřebujeme tři na 3 dny, resp. 4 dny, neboť se platí i den jejich cesty zpět)
- 1500 KES/den
Batohy (potřebujeme půjčit dva, máme pouze jeden nepromokavý vak využitelný jako batoh)
- 300 KES/den
Výsledkem jednání je cena 17000 KES za tři nosiče s batohy a 3500 KES za dopravu džípem do poloviny cesty. Předem platíme 5000 KES.
Před západem slunce jdeme ještě na krátkou procházku do vsi. Je sice neděle večer, ale k našemu překvapení potkáváme celou dívčí třídu v uniformách. Děvčata se chichotají a vyptávají se, co tu děláme, kam se chystáme a že bychom mohli jít na návštěvu do jejich vzdělávacího ústavu, … Nemůžeme. Musíme si trochu odpočinout po dlouhé cestě.
Nepříjemným zpestřením večerní vycházky je pomatený vyznavač Alláha, který zjevně pod vlivem alkoholu provolává cosi o penězích ze západu, Bohu a bin Ládinovi. Naneštěstí je i pevně rozhodnut, že půjde s námi, aby nás ochránil před veškerým nebezpečím africké civilizace. Zdvořile odmítáme. Neoblomný chlapík nás pronásleduje ještě asi další kilometr. Nakonec to k naší nemalé úlevě vzdává.
Nařizujeme budíka na šestou hodinu ranní …
