Kilimandžáro - Umbwe Route
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Kilimandžáro | Tanzanie | UNESCO | Umbwe
„Láďo, vezmi taxíka a zajeď je zjebat. Tohle už je nějaký divný.“
„Ne. Dáme jim ještě čtvrt hodiny.“
„Už jsme jim dali víc než půl hodiny. Sakra!“
Nervózně stepujeme před dveřmi hotelu Buffalo. Kolem poházené batohy a černé pytle s nepotřebným, zejména lezeckým, matrošem. Dohodnutý čas odjezdu je už dávno pryč a příšerný klid prašné ulice jen znásobuje naši nervozitu. Zaplatili jsme 2700 dolarů … máme maximálně pět dní na pokus o výstup na Kilimandžáro, žádné další prachy … a naše agentura nikde.
Ostatní hosté hotelu, kteří se postupně rozjíždějí po výletech, kolem nás procházejí se soustrastným pohledem. Tři čtvrtě hodiny zpoždění … hodina zpoždění ...
Po půl desáté přijíždí Land Rover. Suverénně a s úsměvem na tváři k nám přichází Siranji Saíd. Horský vůdce, jehož služby jsme včera odmítli. Házíme po sobě nechápavými pohledy a Saíd je viditelně pobaven.
„Kennedy je můj brácha!“
Na to není co říct! Ani jméno, ani podoba tomu nenasvědčují, ale můžeme snad v tuhle chvíli něco dělat? Nic. Další tanzanská ojebávka. Sedáme do džípu a jedeme do agentury odložit přebytečné věci. Cestou se zastavujeme v obchodech a přiskakují další pasažéři. K bráně Machame (1800m), kde je nezbytné vyřídit veškeré formality nás jede deset!
Projíždíme úrodným jižním úbočím Kilimandžára. Udržovaná asfaltka si razí cestu skrze banánovníkové a kávovníkové plantáže kolem pěkně upravených domků zasazených v okolní zeleni. Před branou postávají desítky chlapů, připravených okamžitě přijmout práci nosiče, pomocníka nebo kuchaře, vedle nich stojí snaživí prodejci suvenýrů a zbytečností všeho druhu a za branou stovky turistů s početným doprovodem netrpělivě vyčkávající na vyřízení vstupních formalit.
Saíd registruje naši partičku a platí poplatky Správě národního parku v celkové výši 1895 dolarů. Mezitím se rozutekli nosiči. Nabíráme další zpoždění. Je půl jedenácté a my jsme ještě nějakých 10 – 15 kilometrů od brány Umbwe! Shodujeme se, že za vším tím zdržováním je úmysl dojít dnes jen do poloviny Umbwe Route – do tzv. Forest Cave Camp (3000m). V nás to naopak utvrzuje rozhodnutí dojít, i za cenu nočního pochodu, až do Barranco Hut (3900m).
Poslední část cesty autem k bráně Umbwe si zkracujeme traverzem po nezpevněných cestách mezi poli. Řidič bohužel nezná cestu úplně dokonale, ale místní nám ochotně radí. V 11:00 jsme na místě. Umbwe Gate (1700m).
Začíná balení věcí. My se mezitím zapisujeme do knihy. Dnes jsme jedinými klienty, včera tu byla pouze jedna Argentinka. Saíd nám konečně představuje našeho průvodce. Dosud jsme si mysleli, že půjde on, ale byl to další z řady omylů. Průvodcem nám bude Eugene, starší (55 let) sympatický a lehce kulhající chlapík. Další důležitou osobou je mladík Jomo - jeho pravá ruka. A pak jdou s námi ještě další tři nosiči.
Dáváme na stranu několik našich drobností. Uvítali bychom, kdyby nám je nosiči vynesli alespoň do Arrow Glacier Camp (4900m). Nejtěžší je stan. Celkově může jít o nějakých 12kg. Dostáváme svačinu a tzv. startovní balíček – sušenky, kuře, sendvič, džus, … Příjemné překvapení. Kolem balení je však najednou trochu příliš rušno. Saíd telefonuje, nikdo nepokračuje v činnosti.
„Co se děje? Už bychom měli být dávno na cestě.“
„Máme málo nosičů. Musíme zavolat další.“
„Nesmysl.“ Vyhrknu ze sebe, aniž bych se nesnažil jakkoliv zakrývat své rozhořčení.
Všichni tři se okamžitě vrháme mezi věci, které se nosiči pokoušeli zabalit. Není se co divit, že to nemohou pobrat. Leží tu dvě obří hlávky zelí, pytel brambor, několik ananasů, meloun, … To je ono. Mr. Kennedy to skutečně nepochopil. Všechno vyhazujeme a razantně snižujeme váhu. Teď už to půjde i bez dalších nosičů.
V 11:30 už pozorování příprav přestáváme zvládat a sami lehce podrážděně vyrážíme na cestu. Eugene jde za námi. Míjíme děti, které se vracejí do vesnice s hromadami klestí posbíraného v džungli. Na Eugena čekáme jen dvakrát. Pokaždé se vyskytla křižovatka a riskovat zvolení nesprávného směru se nám nechtělo. Krátce jsme s ním pohovořili a ukázalo se, že ho Mr. Kennedy ani Saíd vůbec neinformovali o našem plánu. Poprvé slyší o tom, že dnes se jde až na Barranco Hut a s otevřenou pusou přijímá informaci o tom, že chceme spát v kráteru. Je otřesen!
Jedeme jako draci. Za tři hodiny jsme v tábořišti u Lesních jeskyní (3000m), o dvě hodiny dříve než se píše v průvodci. Dáváme si jen lehkou svačinku a trochu vody. Posedáváme na kmenech padlých stromů pokrytých tlustou vrstvou mechů. Kam se ohlédnete jen divoká potemnělá džungle. Nějak takhle jsem si jí představoval. Nevlídné prostředí. Na svazích Kilimandžára sedí těžké mraky, je šero a vlhko. Po našich nosičích a průvodci není ani památky.
Nad tábořištěm cesta nabývá na strmosti. Místy překonáváme prudké skalní stupně. Skála je nepříjemně vlhká a kluzká. Sem tam míjíme skoby sloužící k dojišťování klientů. Mrzí nás, že nemáme žádný výhled. Jdeme hustou šedobílou mlhou po úzkém skalnatém hřebínku. Na obou stranách stezky jen tušíme hluboká a strmá údolí.
V 3400 metrech se krajina kolem mění. „Vlasaté keře“ zachytávající vzdušnou vlhkost střídají lobélie. Už pět hodin jdeme sotva průhledným mlíkem bez šance zahlédnout zasněžený vrchol Kilimandžára. Nevíme, jestli se na nás nosiči nevykašlou a nerozbijí tábor u jeskyní. Co pak? Čekat celý den, než nás doženou v kempu Barranco? Kde a jak se vyspíme? Stejně jako je potemnělá a šedivá krajina kolem, přichází nám na mysl čím dál více trudných myšlenek. Jdeme každý sám. Pohrouženi do sebe. Monotónní dřina bez konce. Láďa je kdesi vpředu a Pavel někde v mlze za mnou. Ze sluchátek zní Ben Harper – Faded, bolí mne noha a propadám se stále hlouběji …
Přede mnou se skrze mlhu rýsuje silueta něčí postavy.
„Pojď sem honem. Přidej! Tohle je bomba!“
Volá na mne Láďa. Z nenadání mám polovinu těla nad mraky a poprvé vidím nádherné Kilimandžáro. Veškerá únava je pryč. Tenhle moment patří mezi ty, na něž se nikdy nezapomíná. Všichni tři si dlouze vychutnáváme okamžik euforie. Za hodinu se začne stmívat a krajina nad nekonečným oceánem mraků je dokonale vybarvená. Do tábořiště Barranco musíme nastoupat ještě 250 výškových metrů.
Každou chvíli zastavujeme, abychom zas a znovu zachytili prchavé okamžiky. Kromě Kilimandžára je nad mraky jen vrcholek sedmdesát kilometrů vzdálené Mt. Meru (4566m).
Až za šera po sedmi hodinách chůze se dostáváme k plechovým boudám Barranco Hut (3940m). Rychle se do nás zakusuje zima. Co teď?
Nesměle nakukuji do jedné z plechovek.
„Nazdar. Trochu se nám zdržel doprovod a nemáme se kde schovat. Můžeme na chvíli dovnitř?“
„Jasně. Pojďte dál.“
Jsme zachráněni. V boudě vybavené dvěma palandami, kamny a malým stolkem uprostřed je vedoucí party rangerů Fred a spolu s ním kolegové David a Adolf. Další postupně přicházejí a zase odbíhají. Fred občas něco nesrozumitelně drmolí do vysílačky. Všechno to jsou mladí kluci. Probírají se hromadami papírů, které musí do rána přečíst a podepsat. Jde o kontrolu permitů všech partiček, které dnes přišly do tábora.
„Tak co si dáte? Zrovna si vaříme zázvorový čaj. Chcete?“
Nadšeně přikyvujeme. Za chvíli si kupujeme pestrobarevná trička s vyobrazením výstupových tras na Kilimandžáro za 1000 TZS jedno. Atmosféra se uvolňuje. Od nejčastějších nehod se dostáváme k trasám po ledovcích, …
Více než hodinu po nás přichází náš vůdce Eugene. Po chvíli i Jomo. Oba jsou vyřízení a prochladlí. Jomo si dává čaj a s baterkou se vrací hledat zbylé tři nosiče. Mezitím se podává večeře. Obřadně si všichni omýváme pravou ruku. Sedíme kolem maličkého stolku namačkáni jeden vedle druhého na spodních partech paland. Podává se ugali. Veškeré činnosti se smí provádět pouze pravou rukou. Nejprve odtrhujeme z veliké hroudy husté kukuřičné kaše malý kousek, neobratně jej hněteme do podoby kuličky, hloubíme důlek a nabíráme si do něj trochu omáčky s rybičkami nebo bramborem. Výborně se bavíme. Největší obdiv za dnešní výkon sklízí Pavel. Když se dovídají jeho věk, okamžitě dostává přezdívku Papá Simba. Před příchodem našich nosičů (v deset večer) ještě stíháme další čaj a pomáháme rangerům s vyplňováním papírů.
V pořádné kose stavíme rychle stan a blaženě usínáme …
360° Panorama "Kilimandžáro, Umbwe Route"
