A je to tady

Už jen pár desítek minut a letíme. Nejprve do Amsterdamu, kde „odvážně“ přestoupíme do letadla společnosti Kenya Airways. Pokud půjde vše podle plánu, tak bychom měli dosednout na letištní plochu v Nairobi krátce po šesté hodině ranní v neděli 5. září. Posledních několik hodin před odletem jsme prožili v klasické předstartovní horečce. Telefony drnčely, batohy měly minimálně 5kg nad povolený váhový limit, …

♦♦♦

Vzdávám to!

Poslední hodiny jsou pokaždé hektické. Jen málokdo z nás je schopen připravit si vše předem a dvě nebo tři hodiny před odletem vytáhnout z kouta dokonale zabalený a vyvážený batoh, strčit do kapsy pas a prachy a v klidném tempu dojet na letiště. My si od rána průběžně voláme, ladíme společné lezecké vybavení, jídlo; odhadujeme, kdo bude mít zase nejtěžší krysu, … Vlastně to už vědí všichni předem. Vždycky mám největší a nejtěžší bágl.

♦♦♦

Nairobi nebo Chogoria?

Příjemná obsluha, dobré jídlo a chvilkami dokonce i potřebný spánek. Let do keňského Nairobi probíhá perfektně. Krom malé drobnosti, že mi nefungujeme zábavní systém a nemůžu koukat na filmy nebo poslouchat hudbu. Provizorně nakukuji sousedovi přes rameno na Prince z Persie/Písky času, ale bez zvuku to není ono. Posouváme hodinky o hodinu napřed. V Nairobi právě svítá a mi bezpečně dosedáme na mezinárodním letišti Jomo Kenyatta.

♦♦♦

Chogoria Route

Za chyby se platí. A my jsme jednu udělali velice brzy. Porušili jsme základní pravidlo, o kterém píší všichni průvodci, vždy si předem zjistit/dohodnout cenu za požadovanou službu. Večer po procházce jsme si zašli do hotelové restaurace na čaj a také si objednat snídani. Chtěli jsme si naposledy před odchodem do hor užít luxusu civilizace. Při té příležitosti jsme se rozhodli i zaplatit. Placení ovšem neproběhlo tak hladce, jak bychom si představovali. Z požadované sumy se nám doslova protočili panenky ...

♦♦♦

Nekonečná cesta do Minto´s Hut

Ranní vstávání nám pořád nejde. Venku je celkem chladno. Snažíme se něco málo sníst a jak se později během dlouhého dne ukáže, bylo to opravdu málo. Vyzvedáváme si batohy schované v boudě u strážce parku a rovnou mu platíme. Poplatek za vstup do Národního parku Mt. Kenya se skládá z „fixní“ částky 150 dolarů na osobu a první tři dny. Každý další den (tzv. extra day), počínaje čtvrtým, stojí 55 dolarů. Vyplňujeme obří návštěvní knihu. A pak přichází čas samotného placení. Zdá se, že vždy, když přijde v Africe na placení, nemůže se to odehrát bez problémů. Po ránu mi navíc schází nadhled a jsem z toho poněkud rozmrzelý ...

♦♦♦

Přes vrchol do BC

Ve stanu předurčeném pro dvě osoby není zrovna místa nazbyt a tak musíme vstávat a oblékat se postupně, abychom se vzájemně nezranili. První je na tom nejhůř, neboť musí jako první opustit vyhřátý spacák, rychle ho sbalit a vytvořit tak místo pro ostatní. Včerejší dvojitá dávka Acylpyrinu nám evidentně pomohla a všichni se cítíme dobře. Po „motáku“ ani památky. Ještě ve stanu do sebe ládujeme kousky chleba se sýrem. Do venkovního mrazu jde jako první Láďa. Rychle balíme namrzlé stanové plachty a v 5:30 vycházíme ...

♦♦♦

Snad někdy příště …

Po násilně přerušené noci se naše ranní aktivita rovná nule. Mdlé pohyby spolu se snahou, co nejméně otravovat Pavla naším časným vstáváním způsobují, že vycházíme skoro o hodinu později než bylo v plánu. Je po půl šesté a my se snažíme najít ideální cestu. Jinými slovy to znamená, že jsme ochotni skákat po balvanech a dělat veletoče, jen abychom nemuseli sestoupit byť jen o výškový metr dolů. Kdybychom nebyli včera odpoledne tak líní, mohli jsme se jít těch 500 metrů od tábora podívat a přístupovou cestu si pořádně načíst ...

♦♦♦

Sirimon Route

Unaveni po včerejšku jsme brzy ulehli. V noci foukal docela silný vítr a k ránu byla teplota ve stanu -6ºC. Ven se nám nechce. Rozvláčně se pouštíme do vaření čaje a vylézáme až ve chvíli, kdy první paprsky slunce osahávají náš provizorní příbytek. Nosiči přicházejí přesně na čas. Byznys je byznys a ani v Africe se zřejmě nevyplatí chodit pozdě. Divoce máváme stanovou celtou, abychom ji zbavili zbytků ledu. Zabaleno na odchod ...

♦♦♦

Vyjednávání po tanzansku

Po luxusní snídani zakončené voňavou kávou platíme přijatelných 350 KES a táhneme naše obří zavazadla ke dveřím hotelu Ibis. Nikomu z nás pouhá jedna noc nepomohla zregenerovat natolik, aby naše pohyby, byť jen vzdáleně, připomínaly přirozeně vzpřímenou chůzi. Ben už stojí před dveřmi. Jeho mikrobus je vkusně vyšperkován množstvím visacích zámků. Jsme jedinými pasažéry. Míjíme Naro Moru, nástupní místo jedné z nejoblíbenějších přístupových tras do Národního parku Mt. Kenya. Silnice vede podél staré železnice vystavěné Brity ...

♦♦♦

Na Kilimandžáro pouze s agenturou!

Probouzíme se za hlasitého halekání muezzinů. Venku je stále tma. Chvíli nechápeme, co se děje - rukama se snažím nahmatat hodinky. Nějak se mi nezdá, že už je čas. Přes moskytiéru, kterou jsme si s Pavlem přehodili přes postel, koukám na svítící displej a nechce se mi ani věřit. Na hodinkách teprve čtvrtá hodina ranní. Snídani máme „included“. Nejedná se o žádné velké hody, ale cokoliv je lepší než nic. Včerejší večer, když jsme si užívali na dluh, jsme se rozšoupli a během popíjení piva jsme navázali hovor ...

♦♦♦

Kilimandžáro - Umbwe Route

Nervózně stepujeme před dveřmi hotelu Buffalo. Kolem poházené batohy a černé pytle s nepotřebným, zejména lezeckým, matrošem. Dohodnutý čas odjezdu je už dávno pryč a příšerný klid prašné ulice jen znásobuje naši vnitřní nervozitu. Zaplatili jsme 2700 dolarů … máme maximálně pět dní na pokus o výstup na Kilimandžáro ...

♦♦♦

Kilimandžáro - Arrow Glacier Camp

Probouzíme se do krásného dne. Po včerejší předlouhé etapě nás čekají pouhé čtyři hodinky výstupu do tábořiště Arrow Glacier (4900m). Cítíme se dobře a vůbec nepochybujeme, že se nám podaří kilometrové převýšení bez obtíží překonat. Překonávají se však naši pomocníci. Takovou snídani jsme vskutku nečekali. Bílý ubrus postupně zaplňují všemožnými dobrotami. Kousky manga střídá horká krupičná kaše s medem, následují vajíčka s toasty a máslem, zelenina ...

♦♦♦

(Ne)spánek na vrcholu Kilimandžára

V mrazivém ránu se loučíme se třemi z našich nosičů. Na rozdíl od Eugena a Joma, kteří s námi pokračují nahoru, tihle kluci seběhnou do tábora Millennium (3950m) na sestupové trase Mweka, kde se zítra odpoledne zase spojíme. Nad námi se pozvolna zvedá téměř tisícimetrová hradba kamení. Napravo ohraničená strmou Breach Wall a nalevo zbytky severozápadních ledovců, které vypadají majestátně už pouze na fotografiích z 60. let ...

♦♦♦

Uhuru Peak (5895m)

Za moment bude šest hodin ráno. Začíná nádherné svítání a my stojíme společně pod dřevěnou cedulí s nápisem: „Congratulations! You are now at UHURU PEAK, TANZANIA, 5895M …“. Stojíme na Kilimandžáru, na jeho hlavním vrcholu Kibo (5895m), na nejvyšší samostatně stojící hoře na světě, jež se zvedá více než 5000 metrů nad okolní východoafrickou planinu. Před půl pátou jsme vstali do mrazivého rána, snědli několik plátků suchého toastového chleba, zapili je studenou vodou s ledem a v silném větru rychle zabalili stan ...

♦♦♦

Zpátky do Nairobi

Páteční volno, které nám spadlo nečekaně do klína, trávíme nákupy suvenýrů a dárků, sezením po restauracích, pojídáním steaků, pitím piva, … V podvečer se poprvé během našeho pobytu v Tanzanii trhají mraky a z centra Moshi se pohledem loučíme s nádherným Kilimandžárem. Do nealkoholické restaurace Deli Chez jsme pro tuto příležitost propašovali malou lahvičku whisky ... Tak na zdraví chlapi. A na Kili! Před pátou ranní jsme na nohou. S batohy vonícími tanzanskou kávou pochodujeme ztichlým městem ...

♦♦♦