Chogoria Route
Autor: Martin Linhart
Fotografie: Martin Linhart | Ladislav Lenc | Pavel Oplt
Štítky: 2010 | Afrika | Chogoria | Keňa | Mt. Kenya | UNESCO
Za chyby se platí. A my jsme jednu udělali velice brzy. Porušili jsme základní pravidlo, o kterém píší všichni průvodci, vždy si předem zjistit/dohodnout cenu za požadovanou službu. Večer po procházce jsme si zašli do hotelové restaurace na čaj a také si objednat snídani. Chtěli jsme si naposledy před odchodem do hor užít luxusu civilizace. Při té příležitosti jsme se rozhodli i zaplatit.
„Zde je váš účet. 7300 šilinků, prosím.“
V tu chvíli na sebe s klukama vrháme zděšené pohledy. Nemožné! Neuvěřitelné! Je jasné, že tohle prostě nemůže být „naše“ účtenka.
„Kolik stojí prosím samotné ubytování?“
„4800.“
„V průvodci se ovšem píše, že pouze 3000.“
„Vy jste požadovali místnost pro dva, která stojí 1800 a přistýlku pro jednoho, která stojí 2000.“
Jsem zcela zmaten.
„Jak je prosím vás možné, že přistýlka stojí více než ubytování v pokoji pro dva? A navíc součet částek, které jste nám řekla, je pouze 3800 a nikoliv 4800!“
Korpulentní dáma nervózně přešlapuje, obrací účtenku a na její rubovou stanu píše nad sebe číslovky 1800 a 2000. Výsledek jí skutečně vychází pouze 3800. Jaké překvapení!
„Můžete mi prosím vysvětlit, jak je možné, že přistýlka je dražší než pokoj?“
„Přistýlka znamená práci navíc.“
„Takže tvrdíte, že ubytování pro čtyři lidi je v Trasit Motelu levnější než pro dva s přistýlkou!“
„Ne. Jedno místo navíc v pokoji přijde na 1100.“
I to je trochu moc, ale ubytování máme vyřešené. Cenu 3100 KES jsme ochotni zaplatit. Nyní jdeme na jídlo.
„Můžete prosím přinést jídelní lístek?“
Po delší vzrušené debatě a vysoké matematice na zadní straně původní účtenky srážíme i tuto částku o dobrou třetinu.
„Tady je 4800 šilinků a snídani prosíme v 6:30.“
„Jistě. Děkuji a dobrou noc.“
Dáma nezaváhala a s grácií svého 150kilogramového těla odkráčela. My jsme se trochu obávali, co bude s ranní snídaní, ale nakonec jsme byli nadšení. Tedy vlastně ne všichni. Láďa si dělal snídaní sám. Ukázalo se, že bombička Camping Gaz byla naplněná jaksi podomácku. Vařič několikrát lehce bouchl a pak začal téměř neslyšně syčet. Plamínek jak od sirky nebyl způsobilý ohřát Láďovu snídani. Šroubovací bombičky Primus naštěstí fungovaly a až do konce výletu nám vystačily.
Norbert nám představil Japheta, vedoucího tříčlenné skupinky nosičů, kterému se máme v následujících dnech svěřovat se svými problémy. Doplácíme zbytek dohodnuté sumy (12000 KES) a nasedáme do stařičkého Land Roveru, jehož „palubní počítač“ nevykazuje ani jedinou známku života.
Chogoria Route
Chogoria Route je popisována jako zdaleka nejzajímavější a nejscéničtější cesta skrze lesy, mokřiny a pustiny Národního parku Mount Kenya a to i přesto, že výhledy na hlavní vrcholy Mt. Kenya jsou dosti limitovány.
Nástupním bodem je vesnička Chogoria (1500m) na východní straně hor. Vůdce, nosiče, stejně tak jako džíp, lze domluvit buď v Trasit Motelu, nebo možná ještě lépe v Marimebu Lodge. Marimebu Lodge najdete přibližně 1km před vstupní branou do parku, tzv. Forest Gate (1700m). I my jsme se zde cestou džípem zastavovali a přiskakoval tu k nám třetí nosič. Jak se praví v průvodcích – v byznysu kolem národního parku se točí snad celá vesnice – oslovit můžete prakticky kohokoliv.
Čas strávený v Národním parku Mt. Kenya se počítá momentem průjezdu dolní branou – Forest Station Gate. Náš džíp zde však ani nepřibrzdil. Zápis a placení se odehrálo až u brány poblíž Meru Mount Kenya Lodge.
1. den: Forest Gate – Meru Mount Kenya Lodge
Vzdálenost: 23km
Doba: 10 hodin
Vzdálenost přibližně 20km si většina skupin zkracuje jízdou džípem. Dokonce je možné zaplatit si celou trasu, ale pak se člověk ochudí o procházku nenáročným terénem překrásnou a rozmanitou džunglí. Cesta má i jistý nádech dobrodružství v možnosti potkat tu slona nebo stádo buvolů.
Horní brána parku se nachází na otevřené přehledné pláni. Jen kousek napravo je skupinka tzv. bandas, chatek – Meru Mount Kenya Lodge. Najdete tu možnosti sprchování, kuchyňky a ložnice v ceně okolo 15 dolarů, s mírným příplatkem je možné použít i plyn na vaření.
V okolí bandas na severu a východě jsou dvě malá jezírka, kde lze brzy po ránu a navečer pozorovat divokou zvěř.
2. den: Meru Mount Kenya Lodge – Minto´s Hut
Vzdálenost: 15km
Doba: 8 hodin
Etapu lze rozdělit na dvě části. I když to není obvyklé, prvních 7km lze jet pořád ještě džípem! To už ale podnikají jen skuteční mrzáci, kteří se bojí chodit z obavy z puchýřů.
Prvních 7km je profil trasy velmi mírný. Prochází se ještě zbytky lesa, kolem krásných stromů, později pak vysokými vřesovišti. Ke zlomu dochází v místě, kde nápisy upozorňují trekaře, že až k Minto´s Hut není žádná voda. Tady jí je dostatek. Pouhého půl kilometru vlevo z kopce jsou nádherné vodopády Nithi, které rozhodně stojí za vidění.
Stezka ve své druhé podstatně náročnější polovině překračuje potok a vytrvale stoupá po jihozápadním hřebeni. Nalevo od stezky jsou později strmé srázy a výhledy do velké rokle, panoramata, jimž dominuje pohled na vodopády Vivienne, kolmé více než 500 metrů vysoké skalní stěny, …
Cílem trasy je tábořiště Minto´s Hut u jezera Hall Tarn. V Minto´s Hut je pouze jedna plechová bouda pro nosiče. Turisté jsou odkázání výhradně na stany.
3. den: Minto´s Hut – Austrian Hut nebo Shipton kemp, příp. další tábořiště
Vzdálenost: 3 - 5km
Doba: 6 hodin
Z tábořiště Minto´s Hut pokračuje naprostá většina skupin do Austrian Hut a to i přesto, že existuje celá řádka dalších a mnohdy i zajímavějších alternativ.
Stezka pokračuje směrem na západ k místu, kterému se říká Temple Fields. Jde o oblast, kde se stezka Chogoria napojuje na okružní trasy kolem samotného masivu Mt. Kenya, tzv. Summit Circuit Path. V zásadě zde máme dvě volby. Jihozápadním směrem se můžeme vydat přes sedlo Tooth Col k chatě Austrian Hut; nebo se vydat severně do sedla Simba Col (Lví sedlo) a pak sestoupit k tábořišti Shipton.
Vždy však existují varianty další. Např. nastoupat k jezeru Harris Tarn a odtud se vydat po severním hřebeni k vrcholu Point Lenana (4985m) nebo od jezera Harris Tarn sestoupit v severozápadním směru do tábořiště Kami (4425m) u jezera Kami Tarn.
Obvykle všichni volí bezbolestnou variantu na chatu Austrian Hut a brzký ranní výstup na Point Lenana (4985m), který nezabere víc než půl hodiny.
Kousek od hotelu zatáčíme vlevo – značka „Chorogia Gate 26KMS“ – a po pár kilometrech vpravo – značka „Chogoria Gate 22KMS“. Další značky už se nekonají. Míjíme tzv. Forest Gate, post s posádkou strážců parku. Odtud se počítá hodina vstupu do národního parku. Číslo je to podstatné a rozdíl jedné hodiny vás nakonec může stát dalších 55 dolarů navíc!
Jízda Land Roverem je parádní. Kola zapadají hluboko do bláta, motor řve, ale vždy se nějakým zázrakem vyhrabeme ven. Bokem vozu se opíráme o stráň u cesty a opět se z toho dostáváme. Rukama pevně, až křečovitě, svíráme trubky zpevňující konstrukci čtyřicet let starého vozu. Při pokusech natočit tuhle bláznivou jízdu lítá kamera tak šíleně, že pochybuji, zda z toho bude alespoň nějaký obrázek použitelný.
Nečekaně potkáváme dva místní borce, jak sestupují pěšky. Dosti nezvyklý styl přesunu. Ihned je jasné proč. Auto zapadlo. Nechali ho tam a jdou do vsi pro pomoc. Naštěstí zapadli o velký kus dál, takže to neohrozí náš plán svézt se džípem do půlky cesty. Po 12km je konec. Platíme dohodnutých 3500 KES. Nahazujeme batohy a šlapeme po svých. Jsme ve výšce 2250m, před námi je 14km chůze k bráně parku.
„Kimya kimya! Tembo!“
Nosiči se zastavili, přestali náhle mluvit anglicky, šeptají. Ničemu nerozumíme, ale asi se neděje nic pěkného.
Japhet se k nám otáčí.
„Pojďte rychle, ale hlavně tiše. Kluci viděli slony. Jsou kousek od nás nalevo.“
Sice nevidíme skrze hustý porost džungle nic, co by připomínalo slona, ale slyšíme praskání větví a pozorujeme hýbající se koruny menších stromů. Ani jednoho z nás nenapadá nic chytřejšího, než že okamžitě saháme po foťáku. To by bylo něco, vyfotit divokého slona v džungli! Zatím jsme si fotili jen velké hromady hoven, které tady sloni zanechali, když přecházeli přes cestu. Také jsou vidět tunely do nitra džungle na obou stranách cesty. Mít ale fotku slona z treku! To by byla bomba!
Nebezpečí pominulo, nic jsme nevyfotili a po hodině chůze jsme se již podle Japheta dostali do výšky, kam sloni normálně nechodí.
Nad pásmem hustých bambusových porostů už džungle řídne. Po čtyřech hodinách nenáročného pochodu jsme u brány do národního parku. Cedule hlásá 2950m. Stan rozbíjíme přímo tady. Asi 500 metrů vpravo je krásně upravený tábor se spoustou vybavených chatek – Meru Mt. Kenya Lodge (3017m). Přímo u brány však máme vše, co je potřeba, včetně vody z kohoutku. My si ji pro jistotu filtrujeme.
Celé odpoledne se poflakujeme po okolí. 1,5km po cestě zpět je dokonce i místo se signálem mobilní sítě. Večer před šestou hodinou, když zrovna pojídáme TravelLunch, přichází Japhet. Nosiči mají své ubytování v jedné z chat Meru Mt. Kenya Lodge.
„Kluci rychle pojďte, něco pro vás mám. A vezměte si s sebou foťák a dalekohled.“
Necháváme jídla a jdeme. Jen pár stovek metrů od brány je jezírko, ke kterému se večer stahuje zvěř. Pozorujeme, skryti ve vysoké trávě, stádo buvolů. Později přichází i antilopy a další zvířata, která nám Japhet pojmenovává. Úžasné. A dobře že jsem přibalil malý dalekohled.
A perlička na závěr! Při tom všem zmatku na Ruzyni jsem si zapomněl vyndat z batohu kromě tyček i stanové kolíky od druhého stanu, takže stan teď stojí vypnutý, jak z obrázku :-)
