Essaouira
Autor: Martin Linhart | Jiří Šurman
Fotografie: Vladimír Linhart | Martin Linhart | Jiří Šurman
Štítky: 2002 | Afrika | Essaouira | Maroko | UNESCO
Kdesi uprostřed cesty mezi poli vyschlými na troud se na chvíli zastavujeme občerstvit v restauraci. Jede s námi i mladý pár z Jihoafrické republiky, který byl ve stejném hotelu v Marrákeši. Drobná míšenka s dlouhými dredy přišla na stanici autobusu s batohem, který ji převyšoval, i když ho postavila na zem. Jen málokdy na cestách potkám někoho, kdo s sebou táhne víc zbytečností než já. Tohle obdivuji. Už včera jsme s nimi prohodili pár slov … pracovali v Británii, cestovali po Evropě a teď to vezmou africkým kontinentem zpátky domů. Krásný cestovatelský počin a velice milí skromní lidé!
Cestou autobusem nás kromě restaurace uprostřed pustiny čeká ještě jedno překvapení. Koukáme z okýnka a najednou se objeví strom obsypaný kozami. Pokoušet se v rychlosti vytáhnout foťák je marné, a tak nevěřícně hledím na tuto neobvyklou scénku. Na stromě je v různé výšce snad patnáct koz, které s naprostou samozřejmostí okusují poslední zbytky zdejší zeleně. Nechápu, jak se mohou udržet a jak se dostaly na ty nejtenčí větvičky v koruně stromu.
Před polednem stojíme v Essaouiře. Míříme rovnou do medíny, která byla mimochodem předchozího roku (2001) zařazena na seznam UNESCO. Zatímco medína v Marrákeši je pořád ještě dosti syrovým, špinavým a pulzujícím centrem města, tady je upraveno a čisto. Míjí nás dvojice mladých turistů v bílých lněných oblecích. Přikrčený chlapík před nimi tlačí dvoukolák s jejich bagáží… My jsme si vytipovali hotel Majestic, který naši trojici vyjde jen lehce přes 150 dirhamů na noc. Hotel kromě spartánských pokojů nabízí nejvyšší rozhledový bod ve městě (samozřejmě s výjimkou mešity), a tedy i výhled na moře. Platíme předem, vyplňujeme ubytovací kartu a rovnou míříme na střešní terasu. A průvodce nelhal! Pouze muezzin se může z minaretu pokochat skvostnějším výhledem. Město je nádherné. Má převážně modrobílý nádech a sem tam se objevuje i písková barva. Dole pod námi zrovna prochází ulicí skupina hudebníků. Na řadě staveb je patrný nearabský vliv. Jsou tu i mnohem širší ulice, také masivní pevnostní zdi a budovy koloniálních přístavních úřadů s vysokými okny zakrytými okenicemi. Vládne tu klid, ale to se v poledním horku není co divit. Ale ani později během dne nás takřka nikdo neotravuje, žádní naháněči. Jen milí prodavači, kteří ochotně čekají, až si člověk vybere. Takový rozdíl jsme nečekali. Essaouira je úplně jiná než zbytek Maroka, který jsme loni poznali. Jako by sem tak docela nepatřila … my se tu však cítíme skvěle.
Essaouira
As-Sawíra nebo také portugalsky Mogador je významný přístav a místo, které bylo osídleno již v pravěku. Zátoku chrání ostrov Mogador a vytváří tudíž i přirozené podmínky pro vybudování kotviště. V průběhu staletí se zde protočili Kartaginci, Berbeři, Římané, Portugalci. Uvnitř kasby, pevnosti, se v 19. století nacházelo mj. osm zahraničních konzulátů a město v tomto období získalo svůj kosmopolitní ráz. Orson Welles tu v padesátých letech natočit Othella. V šedesátých letech se tu začali objevovat hipíci. Dokonce nám místní kuřáci kiffu tvrdili, že tu pobýval i Jimi Hendrix. Podle informací z webu to zřejmě tak bude. Strávil tu pár nocí v létě 1969, a dodnes je tak součástí místních legend pro západní turisty.
Je to láska na první pohled. Rovnou se dohodneme, že si tu pobyt o trochu protáhneme a směrem na Casablancu pojedeme až půlnočním autobusem následujícího dne. Máme tedy vlastně dvě noci. S melounem v ruce míříme instinktivně za vůní moře. Na pláži máme možnost ověřit si další zajímavost. Essaouira je údajně největrnějším městem Afriky. Sladký meloun spolu s všudypřítomným jemným pískem tak posloužil jako účinný přípravek na odstraňování zubního kamene. Při snaze o focení mám brašnu, přístroj i oči v mžiku plné písku. Silný vítr příjemně chladí. Proč se mazat krémem. Kolegům neopomenu zdůraznit, že na spáleniny kůže netrpím. Později večer se samozřejmě ukazuje, že africké slunce je nemilosrdné a mně se podařilo mírně připéct. Na pláži pozorujeme parasailing a ďábelsky rychlý windsurfing. Jen nás udivuje naprostý nezájem lidí o koupání. Za chvíli je jasné, proč. Voda je tu až hanebně studená. Přemáhám se, abych se ponořil alespoň do pasu, ale tím svůj heroický výkon zakončuji.
Ze střechy hotelu pozorujeme západ slunce nad mořem. Tento každodenní výjev přitahuje davy. Lidé obsazují celé hradby nad pobřežím. Procházíme se živým nočním městem a na radu Sima pátráme po stáncích prodejců čerstvých ryb. Hned vedle náměstí směrem k přístavišti rybářských lodí je jich celá řada. Lákají nás, ale napoprvé jen procházíme a jdeme se podívat až do přístavu na lodě, které se s čerstvým úlovkem vracejí až krátce po soumraku. Rovnou během vykládky si lze koupit čerstvou rybu nebo jiné plody moře. Tedy ve skutečnosti ne hned. Nejprve si musí přijít na své policista. Až poté co si obřadně a pomalu vybere on, je řada na ostatních. Na rybím trhu sledujeme závěr dražby ryb. Přicházíme bohužel pozdě a výstavní kusy jsou již rozebrány, přesto vidíme pár ukřičených soubojů o poslední mořské potvory.
Zastavujeme se tedy u jednoho z rybích stánků. Menu za 60 dirhamů na osobu je na marocké poměry hodně. Ukecáme alespoň pití v ceně. Začínáme salátem a krevetami, které jsou krásně vychlazené a velmi lahodné. Následují sardinky, sole (mořský jazyk), krab i chobotnice. Jsme uneseni chutí obyčejných grilovaných sardinek, zatímco s krabem a chobotnicí poněkud zápasíme. Spát jdeme nadmíru spokojeni.
Poprvé na tomto výletě spíme dlouho. Zaspal jsem i brzké focení, které jsem plánoval. Do města vybíhám až o půl sedmé. Kluci ještě spí. Pořád mám ještě chvíli, abych zkusil v ranním klidu a příjemném světle něco vyfotit. Probouzející se přístav, sběrači mořských plodů za odlivu, první trhovci. Vracím se, aby mi chlapci neutekli na snídani. Ta se nese ve francouzském stylu. V pekárně u náměstí Moulay Hassan kupujeme croissanty, petit pain au chocolat, sirupové koláče a hned naproti v kavárně usedáme ke stolkům s hrnkem velkého café au lait.
Po snídani vedu kluky pod hradby. Odliv nám umožňuje chodit společně se sběrači a z blízka sledovat, jak prohledávají malé štěrbiny a louže. Jsou oděni do gumových zástěr a chodí bosí nebo jen v chatrných sandálech. Vybaveni jakýmsi oštěpem pozorně pročesávají skalnatý břeh pod středověkým opevněním. Kde my nic nevidíme, oni vytahují škeble a další mořskou havěť. Na dopoledním programu máme toulání medínou. Enjoy getting lost … tržiště s keramikou, městské brány Bab el-Marsa nebo netypická Bab al-Manjana s věžními hodinami, úzké uličky se spoustou tajemných barevně pomalovaných dveří.
Ani odpoledne neměníme. Jen se pouštíme o kus dál. Do pobořené a chudé části města. Někde je vidět, že se pomalu rozbíhá obnova. Lezeme po hradbách a staveništích a pohybujeme se mezi chudšími obyvateli jinak vcelku prosperujícího města. Navštěvujeme útulnou tkalcovskou dílnu, kde otec se synem zručně prohazují člunek osnovou budoucí látky, sledujeme mladé kluky při výrobě barevných porcelánových kachlíků a kupujeme chleba v té nejmenší a nejzapadlejší pekárně, jakou jsme kdy viděli. S blížícím se západem slunce se jako ostatní návštěvníci pomalu vracíme k hradbám a hledáme si dobré místo. Západ slunce nad mořem se doma holt snadno pozorovat nedá.
Pozdě v noci si v hotelu vyzvedáváme bagáž, ale jelikož do odjezdu nočního spoje zbývá dost času, jdeme ještě jednou na rybí trh na porci grilovaných ryb. Nechceme však již ochutnávkové menu, ale pouze ryby, které nám včera tak chutnaly. Nadšeni klidnou atmosférou tohoto přímořského letoviska se pomalu ploužíme na autobusové nádraží. Naháněči soukromých dopravců bojují s konkurencí divokým vyvoláváním cílových stanic. Libozvučně zní třeba Agadir. Ten vyvolávají s nearanžovanou rozkoší, důrazem a kadencí kulometu…Až máme pocit, že jsme si zvolili špatný směr. Prostě si musíme nechat zajít chuť a vydáme se opačným směrem … na sever. Agadir bude beztak jen pro masové dovolenkáře a movité golfisty…
